Jo Nesbo

Jo Nesbo

Doktor Proktor 01. Doktor Proktor a prdicí prášek

1. kapitola

Novýsoused

Byl květen. A když už slunce svítilo nějakou tu chvíli na Japonsko, Rusko a Švédsko, vyšlo nad Oslem. Oslo je docela malé hlavní město v docela malé zemi, která se jmenuje Norsko. Slunce bez meškání ozářilo žlutý zámek, který není ani velký, ani malý, a kde bydlí jeden král, který toho zas tak moc nenakraluje.

Slunce dopadalo také na pevnost Akershus, kde svítilo na děla namířená do osloského fjordu, oknem do velitelovy kanceláře a na první z mnoha dveří, za nimiž se skrývala nejobávanější vězeňská cela z celého města, Cela smrti, kam se zavírali pouze ti nejnebezpečnější a nejhorší zločinci.

Cela byla vcelku prázdná, až na jednu rattus norwegicus, malou norskou krysu, která si zrovna dopřávala ranní koupel v záchodové míse. Slunce vystoupalo jen o chlup výše a svítilo na děti v jednom školním orchestru, který měl za sebou nácvik brzkého vstávání a navlékání se do kousavých stejnokrojů a který právě nacvičoval, jak pochodovat a hrát téměř podle taktu. Neboť sedmnáctý květen, státní svátek oslavující den

výročí norské ústavy, byl za dveřmi, a tehdy všechny školní orchestry v celé té malé zemi vstanou velmi brzy, navlečou se do kousavých stejnokrojů a hrají téměř podle taktu.

A slunce vystoupalo o kousíček výš a svítilo na dřevěné přístaviště v osloském fjordu, kam zrovna připlula loď z čínské Šanghaje. Na vrzajících a houpajících se prknech bylo všechno na nohou a pobíhalo sem a tam, aby byl vyložen náklad z lodě. Mezi prkny proniklo několik slunečních paprsků až k odpadnímu potrubí, které pod molem vyčuhovalo do moře.

A jeden jediný sluneční paprsek pronikl tmou odpadního potrubí a v něčem se zaleskl. V něčem bílém, vlhkém a velmi ostrém. V něčem, co se ošklivě podobalo řadě zubů. A každý, kdo se aspoň trochu vyzná v plazech, třebaže jinak moc rozumu nepobral, by si mohl pomyslet, že má před sebou osmnáct tesáků ze chřtánu největšího a nejstrašnějšího škrtiče na světě, anakondy. Ale tak hloupý snad nikdo ani není. Neboť anakondy patří do džungle, do řek, jako je Amazonka v Brazílii, a ne do kanalizace, která vede křížem krážem přes celé to malé a mírumilovné město jménem Oslo. Anakonda ve stoce? Osmnáct metrů svalstva, chřtán o velikosti nafukovacího kruhu a zuby jak obrácené zmrzlinové kornouty? Cha, cha! Tak to se teda povedlo!

A slunce právě začalo svítit na jednu poklidnou ulici, která se jmenovala Dělová. Sluneční paprsky se opřely do červeného domku, kde snídal velitel pevnosti Akershus společně se svou ženou a dcerou Lízou. Paprsky dopadaly i na žlutý domek naproti přes cestu, kde dřív bydlela Lízina nejlepší kamarádka. Zrovna se ale odstěhovala do města jménem Sarpsborg a Líza se při pohledu na ten prázdný žlutý dům cítila ještě o něco osa

mělejší, než když tu měla svou nejlepší kamarádku. V Dělové ulici totiž nebyly žádné další děti, s kterými by si mohla hrát.

Jedinými dětmi v sousedství byla dvojčata Truls a Trym Tránovi. Byli o dva roky starší než Líza a bydleli ve velké vile se třemi garážemi dole na konci ulice. Vždycky v zimě házeli

po té její malé zrzavé hlavičce sněhové koule tvrdé jak kámen. A když se jich zeptala, jestli si nechtějí hrát, vyváleli ji ve sněhu. Do obličeje jí tvrdými a zmrzlými palčáky nacpali sníh, zatímco ji překřtili na Prdolízu, Šprtkuprdku nebo Dcerku Velitelku. A možná si teď pomyslíte, že měla Líza pěkně povykládat rodičům Trulse a Tryma, jak škaredě se k ní kluci chovali. To ale neznáte jejich otce, pana Trána. Pan Trán byl tlustý, vzteklý chlap. Byl ještě tlustší než Lízin otec a mnohonásobně vzteklejší. A nejmíň desetkrát bohatší. A protože byl tak bohatý, myslel si, že mu nikdo nemá co mluvit do jeho věcí, a už vůbec ne do toho, jak má vychovávat své kluky!

Pan Trán přišel ke svému bohatství tak, že kdysi ukradl vynález jednomu nebohému vynálezci. Tím vynálezem byl velmi tvrdý, záhadný a přísně tajný materiál, který se kromě jiného používal k výrobě vězeňských dveří, aby z vězení neproklouzla ani myš. Za peníze, které pan Trán za vynález utržil, si nechal postavit velikánský dům se třemi garážemi a jedním hamrem. Hamr je hodně velké a uřvané auto, které bylo vyrobeno pro vojenské účely, a zabralo skoro celou cestu, když pan Trán projížděl Dělovou ulicí. Takový hamr navíc strašně znečišťuje ovzduší. To bylo ale panu Tránovi úplně jedno, protože jemu se veliká a uřvaná auta líbila. Navíc mu bylo jasné, že kdyby do někoho z vlastní neopatrnosti naboural, nic by se mu nestalo, protože jeho auto je mnohem větší.

Naštěstíto bude nějaký ten pátek trvat, než zase budou moct Truls a Trym pokřtít Lízu sněhem, neboť v Dělové ulici už slunce dávno sníh rozpustilo a vrhalo teď své paprsky do pěkně upravených a zelených zahrad. Všechny ale tak hezky upravené nebyly. Jedna z nich byla zarostlá, šedivá a celá rozcuchaná, ale

přesto se usmívala, protože měla dvě hrušně a malý křivý dům, který snad kdysi býval modrý a kterému teď na střeše chyběla nejedna taška. A v tom domě bydlel jeden pán, kterého lidé z Dělové ulice vídávali jen zřídka. Líza jej párkrát pozdravila a on jí odpověděl úsměvem a vypadal při tom jako jeho zahrada; zarostlý, šedivý a rozcuchaný.

„Co to zase je?“ zabručel velitel, když do poklidného rána zaduněl silný řev motoru. „Že on to bude ten zatracený hamr pana Trána?“

Jeho žena natáhla krk a vykoukla z okna kuchyně: „Kdepak. To vypadá na stěhováky.“

Líza, jinak velmi slušně vychovaná dívka, se bez zeptání zvedla od stolu, aniž by dojedla nebo za jídlo poděkovala. Vyběhla ven na schody. A opravdu. Před tím žlutým a prázdným domkem zaparkovalo nákladní auto, které mělo na boční stra

ně nápis Rychlík & Cvok. Z nákladního prostoru právě vynášeli papírové krabice.

Líza sešla ze schodů až k té takzvané jabloni u plotu, aby se podívala zblízka. Muži v pracovních kombinézách nosili nábytek, lampy a velké ošklivé obrazy. Všimla si, jak se dva z přístavních dělníků rozesmáli, když jeden ukázal tomu druhému promáčklou trubku, která ležela navrchu jedné z papírových krabic. Nic z toho, k čemu se upínaly její naděje, však neviděla; panenky, malá kola, pár krátkých lyží. No a to mohlo znamenat jenom jedno; že ti, kteří se přistěhovali, nemají děti, v každém případě ne holky v jejím věku. Líza si povzdechla.

Vtom uslyšela něčí hlas:

„Ahoj!“

Celá zaskočená se rozhlédla kolem, ale nikoho neviděla.

„Ahoj, ty tam!“

Podívala se vzhůru na strom, který měl být podle tatínka jabloní, na němž ale ještě nikdo nikdy žádná jablka nespatřil. Když už nic, tak teď aspoň začala mluvit.

„Vedle jak ta jedle,“ ozval se hlas. „Tady jsem.“ Líza si stoupla na špičky a nakoukla dolů na druhou stranu plotu. Stál tam malý klučina se zrzavými vlasy. Což o to, kdyby

jenom zrzavými, ony ale byly ohnivě zrzavé. A kdyby jenom malý, byl přímo malilinkatý. Měl drobounkou tvářičku, v ní dvě malinká očka a mezi nimi maličký vystouplý nosík. Jediné, co

bylo na jeho tváři velké, byly pihy.

„Jmenuju se Bulík,“ představil se. „Napadá tě k tomu něco?“

„A k čemu jako?“ nechápala Líza.

„No, že se jmenuju Bulík. Není to zrovna běžné jméno.“

Líza se zamyslela. „Nic mě nenapadá,“ odpověděla.

„Fajn,“ usmál se klučina. „Rýmuje se to se slovem ťulík, ale to pusťme klidně z hlavy.“

Líza přikývla. Klučina si strčil pravý ukazováček do levého ucha. „A jak říkají tobě?“

„Líza.“

Bulík kroutil ukazováčkem stále dokola, zatímco ji nespouštěl z očí. Nakonec vytáhl ukazováček z ucha, mrknul na něj, spokojeně přikývnul a utřel si ho do kalhot.

„Žádný zajímavý rým na jméno Líza mě nenapadá. Máš kliku.“

„Stěhujete se do Annina domu?“„Žádnou Annu neznám, ale stěhujeme se támhle do té žluté barabizny.“ Bulík ukázal palcem přes rameno. „Anna je moje nejlepší kamarádka. Odstěhovala se i s bráškou do Sarpsborgu.“

„Páni, to je dálka. Zvlášť když je řeč o nejlepší kamarádce.“

„Dálka?“ nechápala Líza. „Podle Anny to tak daleko nebylo. Říkala, že když ji budu chtít navštívit, stačí se vydat po dálnici na jih.“

Bulík zakroutil hlavou se zachmuřeným výrazem. „S tím jihem měla pravdu. Jde spíš o to, jestli dálnice vede tak daleko. Sarpsborg totiž leží na jižní polokouli.“

„Na jaké kouli?“ vyhrkla Líza vyděšeně. „Na polokouli,“ zopakoval Bulík. „To znamená, že leží na druhé straně zeměkoule.“

„Jej!“ zvolala Líza celá bez sebe. Zamyslela se a po chvíli pokračovala: „Tatínek říká, že na jihu je teplo celý rok, tak to se teď může určitě koupat v létě i v zimě.“

„Kdepak,“ řekl Bulík. „Sarpsborg je tak daleko na jihu, že už leží skoro na jižním pólu. Je tam kosa jak z nosa. Tam dole bydlí na střechách tučňáci.“

„To jako že je v Sarpsborgu sníh celý rok?“ zeptala se s hrůzou v hlase Líza.

Bulík kývnul a Líza se při tom pomyšlení otřásla. Bulík sevřel rty k sobě, zároveň mezi nimi vytlačil vzduch. Znělo to jako prdnutí. Líza si vzpomněla na Prdolízu a vyskočily jí na čele vrásky.

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala se ho. Bulík zavrtěl hlavou. „Cvičím. Hraju totiž na trubku. Taková trubka vyžaduje veškerý čas. Ať už ji má člověk při sobě nebo ne.“ Líza dala hlavu na stranu a zadívala se na něj. Nebyla si tak úplně jistá, jestli se jí nesnaží něco nabulíkovat. „Lízo, nezapomeň si vyčistit zuby, než půjdeš do školy!“ zakřičel něčí hlas. To křičel Lízin otec, který už byl oblečený do

modré velitelské uniformy a kymácivě kráčel se svým břichem k brance. „Dnes ráno dorazila loď ze Šanghaje, která přivezla střelný prach do děl, takže přijdu domů později. Tak ať jsi dneska hodná holčička.“

„Ale jo, tati,“ ujistila ho Líza, která byla hodnou holčičkou pořád. Věděla moc dobře, že den, kdy dorazí střelný prach do děl, je vždycky něčím jiný než ty ostatní. Museli ho přepravit lodí přes půl světa a zacházet s ním s velkou opatrností a vážností, protože měl být použit k vypálení té Veliké a Téměř Světově Proslulé Královské Salvy z Děl v Pevnosti Akershus v den státního svátku sedmnáctého května.

„Tati, věděls, že Sarpsborg leží na jižní… ehm, polokouli?“

Velitel se zastavil a svraštil čelo.

„A to ti řekl kdo?“

„Bulík.“

„Kdože?“

Ukázala prstem. „No přece Bul…“ zprudka se v půlce věty zarazila, protože viděla, že ukazuje jen na prázdnou Dělovou ulici, kde nebylo po Bulíkovi ani památky.

2. kapitola

Kozysmořskounemocí

Když Bulík zaslechl Lízina otce, velitele, jak ji popohání do školy, uvědomil si, že by se tam měl vydat taky. Ať už byla kdeko

liv. A že když sebou hodí, stihne možná i posnídat, najít školní brašnu, vyčistit si zuby a ještě se přidat k někomu, kdo zná cestu do nové školy.

Mezi nohama stěhováků proklouzl do nového domu, kde na chodbě uviděl v jedné z papírových krabic svou trubku. Chňapnul po ní a s úlevou si oddechl. Bulík, jeho sestra a matka dorazili s první várkou věcí už včera večer a na srdci mu od té doby neleželo nic jiného, než aby s sebou stěhováci nezapomněli vzít krabici s trubkou.

Opatrně přiložil rty k nátrubku.

„Trubka se má políbit jako žena,“ říkával vždycky jeho dědeček. Bulík v životě žádnou ženu nepolíbil, rozhodně ne takhle na ústa. Po pravdě řečeno taky doufal, že toho bude ušetřen. Vtlačil vzduch do trubky. Ta zamečela jako koza s mořskou ne

mocí. Slyšet mečení koz s mořskou nemocí se sice každému nepoštěstí, ale tak to prostě znělo.

Kdosi zabušil do zdi a Bulík věděl, že máma ještě není vzhů

ru. „Bulíku, ještě ne!“ křičela. „Je teprve osm. My ještě spíme.“

Měla vždycky ve zvyku mluvit v množném čísle, přestože

byla v ložnici sama. Tak, a teď si „půjdeme“ lehnout a teď si „uděláme“ kávu. Jako kdyby dělala, že táta není pryč, ale že tam je pořád s ní. Jako by ho schovávala v malé papírové krabici, kterou jednou za čas vyndala, když zrovna Bulík nebyl nablízku. Docela maličká miniatura táty, která se podobala tomu tátovi, kterého Bulík znal z fotek. Miniatura znamená něco velmi malého, a to, že by Bulík měl miniaturního tátu, by přece nebylo tak úplně od věci. Bulík totiž jaktěživ neviděl nikoho menšího, než byl on sám.

Sešel dolů do kuchyně a udělal si snídani. Našel všechno, co

potřeboval, přestože se přistěhovali teprve včera. Stěhovali se

už tolikrát, že zhruba věděl, kam máma věci uloží. Talířky ve

skříni vlevo, příbory ve vrchním šuplíku a chleba o šuplík níž. Už se skoro zakousl do tlustého krajíce se salámem, když vtom mu ho někdo sebral z ruky.

„Jak se vede, skřete?“ zeptala se Eva a zakousla se přesně tam, kam se před chvílí chtěl zakousnout Bulík. Eva byla Bulíkova sestra. Bylo jí patnáct, a když se zrovna nenudila, byla pěkně protivná.

„Vědělas, že psí plemeno zvané anglický barvář je nejhloupější na světě?“ začal Bulík. „Je tak hloupé, že když vezme zakrslému pudlovi, který je čistě náhodou plemenem nejchytřejším, jeho jídlo, nemá vůbec tušení, jak jej pudl přelstil.“

„Zavři klapačku,“ odbyla ho Eva.

Bulík se ale nedal. „Když zakrslý pudl zjistí, že anglický barvář zavětřil krajíc chleba se salámem a že se mu ho chys

tá vzít, obvykle natře spodní stranu krajíce slizem ze sloních hlemýžďů.“ „Ze sloních hlemýžďů?“ odfrkla si Eva s nedůvěřivým pohledem. Měla tu smůlu, že Bulík hodně četl, a proto věděl věci,

okterýchonanemělaanipáru.Nemohlasitakbýtnikdy jistá, jestli to je jen další z Bulíkových výmyslů, nebo něco z těch jeho pitomých knih. Zrovna tohle by mohlo například být z té knihy, v níž si Bulík četl nejčastěji, z tlusté, staré a zaprášené knihy po dědečkovi, která se jmenovala „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“.

„Tys nikdy neviděla sloní hlemýždě?“ zeptal se udiveně Bulík. „Stačí se kouknout z okna, na trávníku jsou jich mraky. Velcí a nechutní týpci. Když je zmáčkneš mezi knižní desky, vyteče něco, co může připomínat ten žlutavě zelený sopel, který teče z nosu lidem nakaženým pekingskou chřipkou třetího stupně. Neexistuje horší sopel než pravý sopel pekingské chřipky třetího stupně. Nic horšího, teda až na sliz ze sloních hlemýžďů.“

„Jestli mě vodíš za nos, přijdeš jednou do pekla,“ hrozila mu Eva, zatímco se nenápadně snažila nakouknout pod krajíc. Bulík seskočil ze židle. „Pokud tam mají nějaký orchestr, kde budu moct hrát na trubku, nebude to zas tak zlé,“ uculil se.

„Nikdy tě v žádném orchestru hrát nenechají!“ křičela za ním Eva. „Kdo by chtěl trumpetistu, který je tak mrňavý, že nesahá po pás ani velkému bubnu. Žádný orchestr nemá tak prťavé stejnokroje!“

Bulík si na chodbě obul svoje minibotičky, vyšel ven na schody, postavil se do pozoru, sevřel rty, přiložil je k trubce a zahrál melodii, kterou ho dědeček naučil. Byl to vojenský budíček pro ospalce. „Nástup!“ zakřičel Bulík, když dohrál, neboť i to ho

dědeček naučil. „Chci vidět dvě nohy přibité k palubě a přímý pohled. Na ranní prohlídku a nástup připravit! Nástroje na přehrání královské hymny uchopit. Pó-zor!“

Stěhováci uposlechli rozkaz, zprudka se zastavili na štěrkové cestě u vchodu a stáli v pozoru s matčinou pětimístnou dubovou pohovkou. Několik vteřin bylo takové ticho, že byl slyšet jen opatrný ptačí zpěv a popelářské auto, které zrovna projíždělo Dělovou ulicí.

„Pozoruhodné,“ ozval se něčí usměvavý a trochu ráčkující hlas. „Nový velitel v naší ulici.“ Bulík se otočil. O dřevěný plot sousedního domu se opíral vysoký, štíhlý muž. Jeho bílé vlasy byly stejně dlouhé a neupravené jako tráva v jeho zahradě. Měl stejný modrý svrchník jako Bulíkův učitel dílen na poslední škole, do které chodil. Měl na sobě taky něco, co připomínalo brýle na plavání. Bulíkovi běželo hlavou, že je to buď vyhublý Santa Claus, nebo nějaký šílený profesor.

„Snad jsem vás nevyrušil?“ omlouval se Bulík. „Ale naopak,“ usmívala se štětinatá hlava muže. „Nedalo mi to, a musel jsem se podívat, kdo to tu tak pěkně vyhrává. Ta

hra ve mně probudila překrásné vzpomínky na plavbu lodí po

jedné řece ve Francii před mnoha a mnoha lety.“

„Lodí?“ podivil se Bulík.

„Tak tak.“ Se zavřenýma očima se muž zasněně zadíval k slunci. „Jednou říční lodí, která přepravila mě, mou drahou, můj motocykl a celé stádo koz. Slunce už se pomalu chýlilo k západu, začal foukat vítr, dělaly se vlny a tehdy začaly kozy mečet tak líbezně, že na to nadosmrti nezapomenu.“

„Dobrý den přeju. Já jsem Bulík. Chtěl byste k tomu něco říct?“ „Dohrrromady nic,“ zaráčkoval muž. „Ledaže bys řekl něco ty sám.“ A tak se stalo, že Bulík potkal doktora Proktora. Doktor Proktor nebyl žádný Santa Claus. Šílený profesor to ale byl. Nebo aspoň skoro šílený.

3. kapitola

Prvnítestprášku

„Jmenuji se doktor Proktor,“ představil se profesor. Ráčkování znělo jako špatně promazaná sekačka na trávu. „Jsem šílený prrrofesor. Nebo aspoň skoro šílený.“ Srdečně a chrochtavě se zasmál, vzal zelenou konev a dal se do zalévání toho divoce rostoucího trávníku.

Bulík se zajímavému rozhovoru nikdy nebránil, takže odložil trubku a seběhl ze schodů až k plotu: „Pane Proktore, a kde berete takovou jistotu, že jste skoro šílený?“

„Bez toho pane, říkej mi klidně doktor Proktor. Už jsi někdy slyšel o nějakém prrrofesorovi, který se snaží vynaleznout prrrášek proti senné rýmě a pak se ukáže, že místo něj vynaleznul prdicí prrrášek? Ne, to jsem si mohl myslet. Holé bláznovství, že ano?“

„Jak se to vezme,“ poznamenal Bulík a vyskočil na plot. „A k čemu ten váš prdicí prášek vlastně je? Přestanou po něm lidé prdět?“

Profesor se rozesmál ještě srdečněji. „Kéž by to tak bylo, možná by si pak někdo ten můj prrrášek i koupil,“ posteskl

si. Vtom se zarazil, nechal zalévání a zamyšleně se škrábal na bradě. „Bulíku, to má něco do sebe. Kdyby se mi tak podařilo, aby lidi po tom mém prášku přestali prdět, mohli by ho používat třeba předtím, než půjdou někam do společnosti nebo na pohřeb. Koneckonců těch příležitostí, kdy by se člověk prdění nejraději vyhnul, je víc než dost. Že jsem na to nepřišel dřív.“ Upustil konev do trávy a namířil si to rovnou do svého malého modrého domku.„Pozoruhodné,“mumlalsiprosebe.„Možná bych měl jenom obrátit recept naruby.“

„Počkejte!“ křičel Bulík. „Doktore Proktore, počkejte na mě.“

Seskočil z plotu, a když se po krátkém zápolení s vysokou trávou postavil opět na nohy, byl profesor tentam. Viděl jen ten modrý domek a jeden schůdek, který vedl do otevřených dveří od sklepa. Bulík se rozběhl ke dveřím tak rychle, seč mu jeho

krátké nožky stačily. Uvnitř panovala tma, ale slyšel rachocení a bouchání. Bulík zabušil pořádně na rám dveří. „Dále!“ zakřičel zevnitř profesor.

Vešel do sklepního šera. U jedné zdi zahlédl starý rozebraný motocykl s postranním vozíkem, polici s nejrůznějšími postavičkami Mickey Mouse a jednu zavařeninovou sklenici se světle zeleným práškem, na jejíž etiketě stálo docela velkými písmeny: „Světle Zelený Prášek Doktora Proktora!“A hned pod tím trochu menšími písmeny: „Oslnivý nápad, který snad udělá ze světa o něco legračnější místo.“

„Tohle je prdicí prášek?“ zajímal se Bulík.

„Ne, v té sklenici je světélkující prášek, který tě udělá samo-svítícím,“ ozval se doktor Proktor odkudsi ze tmy. „Poněkud nepovedený vynález.“

Pak se profesor vynořil. V jedné ruce měl rozsvícenou baterku, v druhé potápěčské brýle. „Tyhle si vezmi jako ochrannou masku. Změnil jsem celý proces tak, aby všechno šlo pozpátku. Zavři dveře a dávej dobrý pozor. Všechno je připojeno k elektrickému vypínači.“

Bulík si nasadil brýle a zabouchl dveře.

„Děkuji,“ utrousil profesor a otočil vypínačem. Ve stejném okamžiku, kdy bylo rozsvíceno, se začalo ozývat pobublávání, vrzání a odkašlávání v nepřeberném množství železných trubek, které procházely křížem krážem mezi hromadou soudků, nádob, nábojnic, trychtýřů, zkumavek a ampulek.

„Kdyby to bouchlo, skrč se!“ snažil se doktor Proktor překřičet rámus. V kouřících ampulkách to začalo bublat a vřít.

„Jo!“ zakřičel Bulík a v tu ránu to bouchlo. A bouchlo to tak silně, že měl Bulík málem pocit, jako by mu to vrazilo ušní maz dovnitř hlavy, zatímco oči se mu tlačily ven. Vypadl proud, a byla tma jak v pytli. A úplné ticho. Bulík našel na podlaze

baterku a posvítil na profesora, který ležel na břiše s rukama přes hlavu. Pokusil se mu něco říct, ale když neslyšel svůj vlastní hlas, došlo mu, že ohluchnul. Strčil si pravý ukazováček do levého ucha a zakroutil s ním. Pak znovu zkusil něco říct. Odkudsi zdálky k němu doléhaly zvuky, jako by měl ušní bubínky potažené slizem ze sloních hlemýžďů.

„To byla ta největší rána, jakou jsem kdy slyšel,“ zavýskal Bulík.

„Heuréka!“ zvolal nadšeně doktor Proktor, zvedl se ze země, oprášil si svrchník a strhl si brýle. Až teď Bulíkovi došlo, že to nebyly brýle na plavání, ale na motocykl. Celý profesorův obličej byl černý od sazí, kromě dvou bílých kruhů, které mu zůstaly po brýlích. V mžiku byl u jedné ze zkumavek a přesypal její obsah přes sítko do ampulky.

„Podívej se!“ vybídl Bulíka. Na dně sítka spatřil Bulík pěkný světle modrý prášek. Profesor nabral lžící prášek a strčil si jej do pusy. „Hmm. Chuť zůstala stejná.“ Nato zaťal zuby a zavřel oči. Bulíkovi nemohlo ujít, že profesorův obličej umouněný od sazí pomalu rudnul. „Co to tu provádíte?“ zeptal se ho. „Dělám, co můžu, abych si prdnul,“ zasyčel profesor mezi zuby. „A ono to nejde. No není to báječné?“ Zatímco se smál, pokoušel se zatlačit ještě jednou. Jak ale každý ví, smát se a zároveň prdět není vůbec snadné, takže toho doktor Proktor nechal. „Konečně mám nějaký vynález, který se dá k něčemu použít,“ usmíval se. „Protiprdicí prášek.“

„Můžu taky zkusit?“ škemral Bulík a pokyvoval směrem k sítku. „Ty?“ Profesor si měřil Bulíka pohledem. Nadzvedl jedno huňaté obočí a svraštil to druhé, aby Bulík pochopil, že se mu ten nápad nezamlouvá. „Já už jsem protiprdicí prášek jednou

vyzkoušel,“neváhalse Bulíkpochlubit. „Opravdu?Akdepakto

bylo?“

„V Praze.“

„No, podívejme se. A jakpak to dopadlo?“

„Ááále. Docela to ušlo. Ale nezabral.“

„To je dobře.“

„Proč to je dobře?“

„Protože nezabral. Nic PROTI prdění tudíž ještě není.“ Podal Bulíkovi lžičku. „Prosím, jen si posluž.“

Bulík si strčil celou lžičku do pusy.

„Tak co?“ vyzvídal profesor.

„Chviličku strpení,“ mumlal Bulík s plnou pusou prášku. „Tahle mňamka je teda pěkně suchá.“ „Zkus tohle,“ podával mu profesor nějakou láhev. Bulík přiložil láhev k ústům a zapil prášek. „Ty brďo, to je ale dobrota,“ liboval si Bulík a marně pátral po nějaké etiketě na láhvi. „Co to je?“

„Hrušková limonáda doktora Proktora,“ odpověděl profesor. „Hlavně voda a cukr, špetka pelyňku, slizu ze sloních hlemýžďů a bublinek… Něco není v pořádku?“

Profesor vrhnul starostlivý pohled na Bulíka, který se najednou hrozně rozkašlal.

„To nic,“ uklidňoval ho Bulík s očima plnýma slz. „Já si jenom myslel, že nic takového jako sliz ze sloních hlemýžďů neexistuje…“

Prásk! Bulík vykulil oči zděšením. I když tahle rána nebyla tak velká jako ta první, měl pocit, jako by mu vzadu v kalhotách škublo a rozletěly se dveře od sklepa.

„Safra práce,“ bědoval doktor a schoval hlavu do dlaní.

„Co to bylo?“ zeptal se Bulík.

„Prrrdnul sis!“ zaráčkoval táhle profesor.

„Tohle že byl prd?“ zašeptal Bulík. „Pak je to ten největší prd, jaký jsem kdy slyšel.“

„To bude tou hruškovou limonádou,“ poznamenal profesor. „Mělo mě napadnout, že ta směs může být výbušná.“

Bulík nabral lžičkou ještě víc prášku, ale profesor ho zarazil.

„S dovolením, ale tohle není nic pro děti.“

„To si pište, že je,“ odmlouval mu Bulík. „Všechny děti zbožňují prdění.“ „Pěkná pitomost,“ podivoval se doktor Proktor. „Prdění rovná se smrdění.“ „Ale tyhle prdy přece nesmrdí,“ trval na svém Bulík. „Jen si čichněte.“

Profesor hlasitě začenichal. „Hmm, pozoruhodné.“ „Chápete vůbec, k čemu všemu se dá ten vynález použít?“ vyhrkl na něj Bulík. „Nechápu. A ty snad ano?“ zeptal se profesor, který opravdu neměl nejmenší tušení. „Jestli chápu?“ Bulík si zkřížil ruce na prsou a se zakloněnou hlavou se díval na doktora Proktora. „Na to vemte jed.“ A takhle nějak začalo to, z čeho se měl stát Prdicí Prášek Doktora Proktora. Teď už je ale skoro osm a Bulíkova maminka stojí na schodech a křičí, ať sebou rychle hodí, čeká ho přece první den v nové škole. A právě o tom je příští kapitola.

4. kapitola

Nový chlapec ve třídě paní Strobeové

Za okny jedné školní třídy švitořili ptáci a svítilo slunce. Uvnitř bylo ale ticho jako v hrobě. Paní Strobeová si posunula brýle na svém neuvěřitelně dlouhém nose ještě o trochu níž a měřila si pohledem toho nového chlapce.

„Takže ty jsi Bulík?“ zeptala se rozvážně hrubým hlasem.

„Ano, prosím, chtěla byste k tomu něco dodat?“

Někdo se zasmál, ale jakmile paní Strobeová udělala svůj pověstný pohyb a uhodila dlaní do stolu, nastalo v tu ránu znovu hrobové ticho.

„Bulíku, byl bys tak hodný a přestal se hrbit? Sotva tě za tou lavicí vidím.“ „Promiňte, paní Strobeová, ale sedím rovně jako pravítko. Potíž je v tom, jak sama vidíte, že jsem docela maličký.“ Třída teď zaburácela ještě větším smíchem.

„Ticho!“ vybuchla paní Strobeová. Posunula si brýle na nose ještě o trochu níž, což mohla s přehledem udělat, protože na nose bylo pořád ještě dost místa.

„Protože jste tady nový, pane Bulíku, budete jistě té lásky a řeknete nám o sobě pár slov, že ano?“

Bulík se rozhlédl kolem sebe. „Já a nový? Já nejsem nový. To vy jste pro mě noví. Teda až na Lízu, tu jsem potkal už dřív.“

Všichni se otočili směrem k Líze, která měla sto chutí se někam propadnout podlahou.

„Navíc je mi už deset, takže kdybych byl třeba párem bot, nebyl bych nový, ale pěkně starý. Dědeček měl jednou psa, který byl v deseti letech poslán do psího starobince.“

Paní Strobeová se nijak nepokusila utnout smích, který následoval. Zamyšleně si prohlížela Bulíka, dokud se všichni zase neuklidnili.

„Dost těch šaškáren, pane Bulíku,“ napomenula ho, zatímco na úzkých rtech se jí rozprostřel nepatrný úsměv. „Pakliže vezmeme v úvahu váš skromný vzrůst, navrhuji, abyste při svém povídání stál na lavici.“

Bulík se k jejímu velkému překvapení nenechal dvakrát prosit, vyskočil na lavici a povytáhnul si kalhoty za kšandy.

„Bydlím s mámou a sestrou v Dělové ulici. Bydleli jsme už ve všech norských krajích, ale i v těch, které už k Norsku nepatří. To znamená, že k Norsku patřily v době ledové, ale když začal led tát, uvolnily se velké kusy ledovce, které pak odplavaly daleko na moře. No, a jeden z těch největších kusů se dneska jmenuje Amerika. Lidi tam nemají ani páru, že ta ledová kra, na které žijí, je vlastně norský kraj.“

„Pane Bulíku,“ přerušila ho paní Strobeová. „Prosila bych opravdu jen to nejdůležitější.“

„Ze všeho nejdůležitější je hrát 17. května na trubku v průvodu se školním orchestrem. Poněvadž hraní na trubku je jako líbání ženy přímo na ústa. Může mi tady někdo říct, kde najdu nejbližší orchestr?“

Celá třída ale jen seděla a zírala s otevřenou pusou.

„Aha, málem bych zapomněl,“ pokračoval Bulík. „Zrovna dnes ráno jsem byl při tom, když byl vynalezen největší vynález dnešní doby. Vynálezce se jmenuje doktor Proktor a moje maličkost byla jmenována jeho asistentem. Vynálezem je prášek, který jsme nazvali prdic…“

„A dost!“ zakřičela paní Strobeová. „Posaďte se, pane Bulíku.“

PaníStrobeovápakpo zbytekhodiny vyprávěla,pročseslaví

17. květen. Ve třídě bylo opět ticho jak v hrobě, ale nikdo z dětí ji neposlouchal. Všichni seděli a zírali na to málo, co z Bulíka vyčuhovalo nad lavici. Pak zazvonilo na přestávku.

Bulík postával o přestávce stranou a sledoval, jak si ostatní děti hrály na slepou bábu a skákaly panáka. Všiml si, že Líza na tom byla stejně jako on. Zrovna když se k ní chtěl vydat, zastoupily mu najednou cestu dvě soudkovité a nakrátko ostříhané hlavy. Bulík už tušil, co ho čeká. Na nové škole nezačínal poprvé.

„Nazdar, prcku,“ oslovil ho jeden z nich. „Buďte pozdraveni, obři, kteříž těžkými kroky brázdíte zemi a stíníte slunci,“ pronesl Bulík, aniž by se na ně podíval. „Co to meleš?“

„Nic, angličtí barváři.“

„Hele, seš tu novej,“ oslovil ho i ten druhý.

„No a?“ zeptal se Bulík tiše, přestože mu tak nějak bylo jasné, jaká odpověď bude na to jeho „No a?“ následovat. „Novej znamená, že tě vymácháme v támhle té fontáně,“ pokračoval ten druhý.

„A proč jako?“ zeptal se Bulík ještě tišeji. I na tohle už znal odpověď. Klučina pokrčil rameny. „Protože… protože…“ začal ze sebe soukat odpověď. A pak všichni tři — to znamená ti dva kluci a Bulík — vyhrkli najednou: „Protože tak to prostě je.“

Ti dva se rozhlédli kolem, jestli náhodou není poblíž někdo z učitelů. Pak ho ten větší z nich chňapnul a zvedl za límec. Ten druhý ho chytil za nohy a nesli ho až k pitné fontáně, která stála uprostřed školního dvorku. Bulík mezi nimi visel jako py

tel mouky a zkoumavě si prohlížel malý bílý obláček, který na té nevídaně modré obloze vypadal jako přejedený nosorožec. Slyšel, jak všechno hraní kolem něj utichlo, a děti se přidaly do průvodu, ve kterém to šumělo napětím. Strhla se rvačka o to, kdo pomůže ucpat díry ve fontáně, aby z ní do výšky dvou metrů tryskal jen jediný, silný proud vody. Bulík ucítil, jak ho zvedli a jak na něj dotíral závan chladného vzduchu z vodotrysku. Někdo začal nahlas fandit.

„Křtíme tě na…“ řekl ten, který držel Bulíka za nohy. „…na malého Pygmeje,“ dodal ten druhý. „Geniální, Trulsi!“ křičel první. „Na malého Pygmeje, co se v kašně umeje.“

„Jo, sepraný, sražený Pygmej…“ Smáli se tomu tak, až to s Bulíkem třáslo nahoru a dolů. Drželi ho přímo před vodotryskem, který mu stříkal rovnou do obličeje, nosu a úst. Nemohl se nadechnout, a když už myslel, že se každou chvíli utopí, vytáhli ho z proudu nahoru. Rozhlédl se a viděl stát všechny děti kolem fontány a Lízu, která pořád postávala sama na druhém konci školního dvorku. „Ještě, ještě!“ křičely děti. Bulík vzdychl a zadržel dech. Vzápětí ho znovu spustili hlavou proti proudu. Bulík si nechal všechno líbit a ani nemuknul. Prostě jen za-vřeločia pusu. Zkoušelsipředstavit,žesedínapřídidědečkova motorového člunu a na hlavu vykloněnou přes okraj loďky mu cáká mořská voda. Prostě paráda. Když byli hotoví, postavili Bulíka zpátky na zem a šli si po svých. Mokré zrzavé vlasy měl přilepené k čelu a v botách mu čvachtalo. Zatímco se Bulík snažil vyprostit tričko mezi kšan

dami, namačkaly se ostatní děti kolem něj a posměšně si ho

prohlížely.

„Tomu říkáte pitná fontána?“ pronesl nahlas.

Všechno kolem něj ztichlo. Bulík si utřel obličej. „Na slavném berlínském bulváru Kurfürstendamm mají fontánu, která tryská do výšky deseti metrů. Jeden můj kámoš se z ní zkusil

napít a proud mu vytrhnul dvě stoličky a on pak spolkl vlastní rovnátka. Viděli jsme, jak to jednomu Italovi strhlo paruku, zrovna když si chtěl dát doušek vody.“

Bulík se důležitě odmlčel a ždímal své mokré tričko. „Jo, a někdo prohlásil, že to tomu Italovi nestrhlo paruku, ale

vlastní vlasy. Já osobně jsem se na proudu z vodotrysku pěkně povozil.“ Bulík se naklonil na stranu, aby vytřepal vodu z ucha.

„A stalo se ti něco?“ zeptalo se nakonec jedno z dětí.

„Nó,“ napínal je Bulík, ucpal si jednu nosní dírku a silně vysmrknul, pak udělal totéži s toudruhou.

„Co říká?“ ozvalo se jedno z dětí, které stálo dál vzadu. „Pssst,“ zasyčeli ti vpředu.

„Jak jsem si tam nahoře tak seděl, viděl jsem až do Polska, které je skoro tisíc kilometrů daleko,“ vyprávěl dál Bulík a otřepal si z ofiny vodu. „Možná vám to zní neskutečně…“ Vytáhl hřeben ze zadní kapsy a začal se česat. „Ale je třeba mít na pa-měti, že v ten den bylo nebe bez jediného mráčku a že to tam dole v Evropě mají docela placaté.“

Pak si Bulík proklestil cestu mezi dětmi a vydal se za Lízou na konec školního dvorku.

„Tak co? Jak se ti líbí v nové škole?“

„Není to tak zlé. Zatím na mě nikdo nepokřikoval Bu-líkŤulík.“ „To byli Truls a Trym,“ řekla Líza. „Jsou to dvojčata a bohužel bydlí v Dělové ulici.“

Bulík pokrčil rameny. „Truls a Trym bydlí všude.“

„Co tím myslíš?“

„Každá ulice má svého Trulse a Tryma. Ať se přestěhuješ kamkoliv, nikde jim neunikneš.“ Líza se nad tím zamyslela. Je možné, že by i v Sarpsborgu byl nějaký ten Truls a Trym? „Už sis našla novou nejlepší kamarádku?“ zeptal se jí Bulík.

Líza zakroutila hlavou. Mlčky stáli vedle sebe a pozorovali ostatní děti, jak si hrály. Vtom se Líza zeptala: „To s tím doktorem Proktorem a jeho vynálezem byla fakt pravda?“

„Že váháš,“ usmál se na ni zeširoka Bulík. „Já mluvím skoro vždycky pravdu.“

Sotva domluvil, zazvonilo na hodinu.

5. kapitola

Bulíkdostávánápad

Téhož odpoledne zabouchal Bulík na dveře od sklepa toho modrého domku. Tři hlasité rány. Předem domluvený signál.

Doktor Proktor škubnul dveřmi, a jakmile uviděl Bulíka, zvolal svým ráčkujícím hlasem: „Výborrrně!“ Pak zdvihnul jedno huňaté obočí a svraštil to druhé: „A tohle je kdo?“ ukázal prstem.

„To je Líza,“ odpověděl mu Bulík.

„To vidím i bez tebe. Pokud se nemýlím, bydlí támhle přes ulici. Chtěl jsem vlastněříct: Co tu pohledává? Neřekli jsme si snad, že tohle je přísně tajný projekt?“

„Zas tak tajné to asi nebude, když o tom Bulík dneska vykládal před celou třídou,“ ozvala se Líza.

„Cože?“ zhrozil se profesor. „Je to pravda, Bulíku?“

„Ehm,“ soukal ze sebe Bulík. „Možná krapánek.“

„Tys vyzradil… tys vyzradil…“ rozkřičel se profesor a šermoval kolem sebe rukama, zatímco Bulík vysunul dolní čelist dopředu a dělal na něj velké smutné oči, jako kdyby měl na krajíčku. Vypadal jako malinký, ale šíleně smutný velbloud.

Bulík měl tenhle výraz nacvičený přesně pro takové situace. Všichni totiž vědí, že zlobit se na smutného velblouda je zhola nemožné.

Profesor rezignovaně vzdychl a spustil ruce podél těla. „Dobrá, dobrá, zas taková hrůza to snad nebude. Jednou jsi můj asistent, takže to hodíme za hlavu.“

„Dík,“ pípnul Bulík.

„To nic,“ mávnul rukou profesor. „Teď už ale přestaňdělat toho velblouda. Pojďte dovnitř a zavřete za sebou.“ Zavřeli dveře a doktor Proktor mezitím odběhl k bublajícím zkumavkám a kádinkám, odkud vycházel kouř, který voněl jako vařené hrušky.

Líza zůstala u dveří a rozhlížela se kolem. Na okně stála v květináči kytka s bílými okvětními plátky. Na zdi vedle ní visel obrázek motocyklu s postranním vozíkem, za nímž se rýsovalo něco, co podle Lízy musela být Eiffelova věž v Paříži. Na motocyklu seděl mladý usmívající se muž, který se podobal profesorovi, a v postranním vozíku rozkošná milá slečna s tmavými vlasy.

„Na čem pracujete?“ zajímal se Bulík.

„Zdokonaluji náš produkt,“ vysvětlil doktor Proktor a míchal něco ve velkém kotli. „Mělo by to mít ještě větší jiskru. Dá se říct, že jde o směs výbušnějšího druhu.“ Profesor strčil prst do kotle a ochutnal. „Hmmm. Toho pelyňku mohlo být míň.“ „Můžu taky ochutnat?“ žadonila Líza a nakoukla přes okraj kotle.

„Lituji,“ řekl profesor.

„Litujeme,“ přidal se Bulík.

„A proč ne?“ nechápala Líza.

„Jsi snad oprávněným asistentem k testování prdicího prášku?“

Líza se zamyslela. „O ničem takovém nevím.“

„V tom případě navrhuju, aby ochutnávání bylo prozatím přenecháno mně,“ rozhodl Bulík a popotáhnul si kšandy. Pak si vzal lžičku a strčil ji do kotle.

„Opatrně,“ nabádal ho profesor. „Pro začátek jen čtvrtku lžičky.“

„Jasně,“ řekl Bulík a strčil si čtvrt lžičky prášku do pusy. „Začínám odpočítávat,“ oznámil profesor s očima na hodinkách. „Sedm, šest, pět, čtyři, tři… Hej, Lízo, uhni, stojíš přímo za ním!“ A vtom to řachlo. Ještě než Líza ztratila rovnováhu a dopadla zadkem na studenou sklepní podlahu, ucítila náraz tlakové vlny.

„Jejda,“ vyjekl Bulík. „Lízo, jsi celá?“

„Ale jo,“ ozvala se trochu omráčená, když jí profesor pomáhal znovu na nohy. „Tak tomu teda říkám jiskra.“

Bulík se smál, až se za břicho popadal. „Dobrá práce, doktore!“

„Děkuji, děkuji. Další test si vezmu na starost sám…“

Profesor si nabral půl lžičky a odpočítával. Když došel k nule, znovu to bouchlo, ale Líza si tentokrát dávala bacha a stála až u dveří.

„No to mě podrž,“ podivoval se profesor a sebral z okna kytku v květináči, která během okamžiku přišla o všechny okvětní plátky. „Myslím, že následující test provedeme venku.“

Přesypali prášek do jedné krabice od buchet a vzali ji s sebou ven.

„Dejte mi lžičku,“ pukal Bulík nedočkavostí.

„S tím dávkováním opatrně…“ varoval ho doktor Proktor. To už měl ale Bulík dávno v sobě celou lžičku.

„Šimrá to v břiše,“ zaúpěl Bulík. Byl tak napjatý, že poskakoval na místě.

„Pět, šest, sedm,“ počítal profesor.

Když to bouchlo, vzlétli všichni ptáčci z profesorovy hrušně a k smrti vylekaní uletěli kdovíkam. A tentokrát to místo Lízy schytal Bulík, který se skutálel do vysoké trávy.

„Kde jsi?“ zavolal doktor Proktor a hledal ho v trávě. „Jsi v pořádku?“

Slyšeli nějaký kvokavý zvuk a pak se Bulík zprudka vynořil, obličej rudý smíchy.

„Ještě jednou!“ jásal Bulík. „Ještě jednou!“

„Profesore, podívejte!“ ukázala Líza. „Bulíkovi ruply na zadku kalhoty.“

A opravdu. Profesor se znepokojeně zadíval na výsledek a rozhodl, že pro dnešek testování nechají. Poprosil je, aby našli zahradní nábytek, který stál někde v trávě, a zmizel v domě. Když se zase objevil, nesl tác a na něm chleba, máslo, paštiku a vodu se šťávou.

Líza našla zahradní nábytek. A když seděli na těch křivých, bíle natřených židlích a ládovali se jídlem, lámali si hlavy, k čemu by tak mohli použít ten jejich vynález. Profesor přišel s nápadem, že by mohli zkusit prodávat prášek sedlákům.

„Vezmou si půl lžíce prdicího prášku a plachetku s obilím přidrží před samotnou… ehm, odpalovací plochou. Tlak vzduchu roznese osivo přes celé pole. Ušetří tím hromadu času. Co vy na to?“

„Špica!“ zvolal nadšeně Bulík. „Abych byla úplně upřímná, nemyslím si, že se někomu budou sbíhat sliny na jídlo z osiva, do kterého někdo naprděl.“ „Hmmm,“ zamyslel se profesor a podrbal se na své štětinaté hlavě. „V tom máš asi pravdu.“ „Co takhle vyrobit nejrychlejší cyklopumpičku na světě?“ vykřikl Bulík. „Je to jednoduché jak facka, uděláme hadičku,

jeden konec strčíme do zadku, druhý přišroubujeme k ventilku na kole, no a pak… bum prásk! Kola budou nafouknutá raz dva!“

„Pozoruhodné,“ řekl profesor a mnul si svou kozí bradku. „Mám ale obavy, že potíž je právě v tom bum prásk. Ten výbuch kolo roztrhá.“

„Co takhle použít prdicí prášek k vysoušení vlasů?“ navrhla Líza.

Bulík a profesor ji nespouštěli z očí, zatímco jim vysvětlovala, jak by se v celé rodině, od toho nejmenšího prcka až po babičku, losovalo o to, kdo si vezme prdicí prášek, až si všichni ostatní dají ranní sprchu. Pak by si jenom stoupli za něj.

„To není špatný nápad,“ pochválil ji profesor. „Kdo ale vysuší vlasy tomu prdícímu?“ „A vem si, že by to babičku smetlo a ona si zlámala kyčel,“ dodal Bulík.

Dál padal jeden návrh za druhým, ale všechny měly nějakou tu chybičku. Nakonec zůstali sedět beze slov, přežvykovali své krajíce, když vtom Bulík najednou vykřikl: „Už to mám!“

Líza a Proktor na něj vrhli lhostejný pohled, protože to bylo už počtvrté během velmi krátké doby, kdy Bulík nadšeně vykřikl, že už to má, ale pokaždé z toho vůbec nic nebylo.

Bulík vyskočil na stůl. „Proč zkrátka nepoužijeme prášek tak, jak jsme to dělali doteď?“

„Vždyť jsme ho k ničemu nepoužili,“ nechápal profesor. „Vydáváme jenom rány, které nemají žádný smysl,“ přidala se k němu Líza. „To je právě ono!“ pokračoval Bulík. „A kdo má na světě takové nesmyslné rány nejradši?“

„Pokud se nemýlím, tak děti,“ odpověděl mu profesor. „A dospělí, kteří jsou trochu dětinští.“ „Přesně tak! No a kdy děti chtějí mít něco, co umí pořád

ně bouchnout?“

„Na silvestra?“

„Ano!“ křičel Bulík rozrušeně. „A… a… a? „Sedmnáctého května!“ vyhrkla Líza a vyskočila za Bulíkem na stůl. „Sedmnáctý květen je tu cobydup! Chápete, profesore?

Není třeba si s něčím lámat hlavu, stačí prodat prášek takový, jaký je!“

Profesor vykulil oči a protáhl tenký, svraštělý krk, takže připomínal brodivého ptáka. „Pozoruhodné,“ zamumlal. „Namouvěru pozoruhodné. Sedmnáctý květen, děti, něco, co umí pořádně bouchnout… to je… to je…“ Jedním skokem byl na stole i on. „Heuréka!“

A jako by se předem domluvili, dali se všichni tři do jakéhosi indiánského tance kolem sklenic se šťávou.

6. kapitola

Dirigent Madsen adolgenskýškolníorchestr

Pan Madsen stál uprostřed tělocvičny a obě ruce měl zdvižené do vzduchu. Před ním sedělo dvacet žáků z dolgenského školního orchestru. Pan Madsen sevřel taktovku mezi pravým palcem a ukazovákem, zbylých osm prstů mu trčelo do všech možných směrů. Zavřel oči, na okamžik si představil, že je daleko od žebřin, ošoupaných parket a kyselých žíněnek, v nabitém koncertním sále v Benátkách, s křišťálovými lustry a balkóny, z nichž se ozývá jásot elegantně oblečených lidí. Vtom znovu otevřel oči.

„Připraveni?“ zakřičel a svraštil nos, aby mu z něj nesklouzly pilotní sluneční brýle. Měl totiž na rozdíl od paní Strobeové krátký a tlustý nos plný černých uhrů.

Nevypadalo to, že by některá z těch dvaceti tváří sedících před ním byla připravená. Ale nikdo nic nenamítal, takže pan Madsen odpočítával, jako by měl odpálit raketu:

„Čtyři, tři, dva, jedna!“

Vtom mávl pan Madsen taktovkou, jako by to byla kouzelná hůlka, a dolgenský školní orchestr začal hrát. Do odpálené rakety to mělo hodně daleko, spíš to znělo jako vlaková souprava, která se těžkopádně snažila rozjet a sotva při tom popadala dech. Bubny udeřily jako obvykle mnohem dřív, než byl pan Madsen hotov s odpočítáváním. Teď už jen čekal na zbytek orchestru. Jako první se ozvalo zakvílení trombónu, následoval lesní roh a jeho falešný mekot, po němž se ozvaly dva klarinety, které hrály skoro tytéž tóny. Dva trumpetisti, dvojčata Truls a Trym Tránovi, se šťourali v nose. Nakonec dostala Petra nějaký zvuk ze své tuby a Per dal jeden zkušební úder do velkého bubnu.

„Ne, ne, ne!“ řval zoufale pan Madsen a mával taktovkou, aby je zastavil. Ale když už se dolgenský školní orchestr rozjel,

bylo těžko ho zastavit, stejně jako vlakovou soupravu. Jakmile se o to pokusili, znělo to, jako by na zem spadla tuna kuchyňského náčiní. Třísk! Křáp! Prásk!

Když všechno konečně utichlo a okna v tělocvičně dolgenské školy se přestala třást, sundal si pan Madsen své pilotní brýle:

„Milí drazí, jestlipak víte, za jak dlouho bude 17. května?“

Nikdo ani nepípnul.

Pan Madsen naříkal: „No to se dalo čekat. Zdá se totiž, že

ani nevíte, kterou skladbu právě zkoušíme. Tryme, povíš nám, která to je?“ Trym se přestal šťourat v nose a bezradně se podíval na svého bratra. „Tak co, Trulsi, poradíš svému bratrovi?“

Truls se poškrábal trubkou na zádech a mžoural očima po notovém stojanu. „Pane Madsene, zmokly mi noty a vidím tu úplný prd.“

„Takže ty vidíš úplný prd,“ zuřil pan Madsen. „Mě snad trefí šlak, je to přece norská národní hymna Ano, milujeme tuto zemi. Krucinál fagot! To se tu opravdu nenajde nikdo kromě Lízy, kdo dokáže přečíst jedinou notu? Nebo aspoň zahrát jeden čistý tón?“

Když na sobě Líza ucítila pohledy ostatních, skrčila se za klarinetem. Věděla totiž, co ty pohledy říkaly. Říkaly, že i když ji pan Madsen pochválil, ať ji ani nenapadne si myslet, že by se s ní někdo z nich chtěl kamarádit. Spíš naopak.

„Jestli se do 17. května nezlepšíme, budu muset zrušit náš letní výlet,“ prohlásil pan Madsen. „Nechci být pro smích tuctu dalších dirigentů, je vám to jasné?“

Pan Madsen viděl, jak na něj začínají všechny tváře zírat. Bylo naprosto jasné, že tohle nikdo z nich nečekal. Tolik toho přece nabásnil o tom velkém setkání školních orchestrů v Eidsvollu. A oni se tolik těšili.

On ale viděl jediné řešení: celé to zrušit. Varoval je hned od začátku. Nikolaj Amadeus Madsen totiž neřídí nějakou vojenskou dechovku. Takže pokud se nestane zázrak, neuslyší v Eidsvollu od dolgenského školního orchestru nikdo nic víc než cinknutí trianglu. A protože taktovka pana Madsena nebyla bohužel kouzelná hůlka, k žádnému zázraku nedojde.

„Vezmeme to zase od začátku,“ vzdychl pan Madsen a pozvedl taktovku. „Připraveni?“

Připraveni ale nebyli ani náhodou. Všichni totiž upřeli svůj pohled ke dveřím od šatny, které byly přímo za zády pana Madsena. Celý naštvaný se otočil, ale nikoho neviděl. Otočil se tedy zpátky k orchestru a už se chystal odpočítávat, když vtom si jeho mozek uvědomil, že přece jenom něco ve dveřích zahlédl. Něco až dole u podlahy. Otočil se, sundal si sluneční brýle a zadíval se na toho malinkého klučinu se zrzavou ofinou.

„Co tu chceš?“ zeptal se škaredě. „Neměl byste se nejdřív zeptat, kdo jsem?“ otázal se ho klučina a ukázal mu starou promáčklou trubku. „Jmenuju se Bulík a hraju na trubku.“ „My už dva trumpetisty máme,“ odbyl ho pan Madsen a otočil se zpátky k orchestru. „Cvičíme. Mazej ven.“

„Nechcete si mě aspoň poslechnout?“

„Ne!“

„Jenom chvilinku…“ Bulík zvedl trubku a našpulil rty, jako by se chystal k polibku.

„Ne! Ne! Ne!“ zuřil pan Madsen, který úplně zrudl a švihal se taktovkou o stehno. „Já jsem umělec!“ křičel jako na lesy. „Já jsem upravoval hudbu k pochodům na velkém vojenském festivalu v Benátkách. A teď diriguju školní orchestr plný nahluchlých

spratků. Nepotřebuju slyšet o jednoho nahluchlého spratka navíc. Je to jasné? Veeeen!“

„Hmm,“ zamyslel se Bulík. „To zní jako tón A. Mám absolutní sluch. Klidně si mě vyzkoušejte s ladičkou.“

„Ty nebudeš jenom nahluchlý, ale úplně hluchý!“ Madsen se celý třásl a prskal vzteky.

„Zavři za sebou dveře a už se sem nikdy nevracej!

Snad sis nemyslel, že by nějaký orchestr vzal někoho, kdo je tak malý, že… že…“

„Že na jeho stejnokrojových kalhotách není ani místo na boční pruh,“ začal ho doplňovat Bulík. „Že ozdoby ze stejnokroje by se mu za chůze šouraly po zemi. Že by ani neviděl na notový stojan. Že by mu padala čepka do očí.“

Bulík se nevinně usmíval na pana Madsena, který teď dlouhými kroky mířil přímo k němu.

„Že by přes tu čepku ani neviděl, kam jde,“ pokračoval Bulík. „AžbysenajednouocitlvAkerskéulici, zatímcozbytekorchestru by pochodoval hlavní třídou Karla Johana dál.“

„Přesně tak!“ řekl pan Madsen a práskl Bulíkovi dveřmi přímo před očima. A pak se za hlasitého dupání odebral zpátky ke svému stojanu na noty. Ještě než zvedl taktovku, povšiml si širokých úsměšků ve tvářích Trulse a Tryma.

„Tak to by bylo. Teď zpátky k hymně.“

7. kapitola

Ténoci v kanálupodOslem

V kanalizaci, která se rozkládá všude pod Oslem, existují velcí tvorové. Tak velcí, že by vás hned přešla chuť je potkat. Kdybyste ale zvedli víko od kanálu v jedné z osloských ulic a posvítili si na ten odpadní svět baterkou, mohlo by se vám klidně stát, že spatříte, jak se světlo odrazí v zubech ve chřtánu jedné z těch velkých, slizkých potvor dřív, než vám zmizí před očima. Anebo dřív, než se vám zakousne do hrdla. Jsou to totiž pěkně rychlé potvory. A teď není řeč o těch obyčejných, nevinných rattus norwegicus, tedy o malých norských krysách, ale o pořádně obludných obludách. O takových, jako je Attila. Attila byl starý mongolský hryzec, který měl pětatřicet let a vážil patnáct kilo. Pokud byste se o něm chtěli dočíst něco víc, nalistujte si stranu 678 v knize „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“.

Když siAttila usmyslil, snídal s oblibou malé rattus norwegicus. Byl králem městské kanalizační sítě. Což znamená, že se za něj doposud pokládal.

Jeho kralování začalo před mnoha a mnoha lety, ale nebylo tomu tak odjakživa. Když mu bylo několik měsíců a byl docela malé sladké klubíčko vážící pár deka, koupila jej ve zverimexu jedna rodina ze čtvrti zvané Hovseter. Koupili ho, protože jejich tlustý chlapeček ukázal na Attilu prstem a křičel, že takovou krysu chce. A rodiče udělali, jak chlapeček přikázal.

Atilla ze všeho nejvíc nesnášel rybí karbenátky, kterými jej krmili. Nasazovali mu kovový obojek, na němž bylo vyryto jméno Atilla, a ten tlustý chlapeček trýznil chudáčka hryzce tím, že ho každičký den píchal přes klec klacíkem. Každičký den, až se jednoho dne Attila vykrmil z rybích karbenátků natolik, že musel dostat novou klec, zatímco se stále ještě vešel do otvoru v té staré.

To byl právě den, kterého se Attila nemohl dočkat. Takže když chlapeček strčil ruku do klece, aby jej vytáhl, otevřel Attila chřtán, jak nejvíc mohl, a zakousl se do toho lahodného,

měkoučkého bílého lidského masa. To byly panečku jiné karbenátky!

A zatímco chlapeček křičel a krvácel, vyrazil Attila střelhbitě, jak se na mongolského hryzce sluší a patří, ven z klece, ven z bytu, pryč z nadzemního života ve čtvrti Hovseter a rovnou do kanálu. Odtud už si pak našel cestu až do centra Osla, kde si získal respekt svým nestvůrným chováním. Byl postrachem všech rattus norwegicus od kanálových vík ve stanici metra Majorstua až po čističku odpadních vod v Akeru.

Ale té noci, hluboko pod Oslem, kdy Líza a Bulík spali sladce jako nemluvňata, to bylAttila,kdobylstrachybezsebe.Třáslse skrčený v koutku jednoho kanálu, neboť v záblesku světla spatřil cosi přímo před sebou. Záblesk zubů. Ještě větších zubů, než jaké měl on sám. Že by na té legendě, kterou slýchával po celé ty roky v osloské městské kanalizaci, bylo přece jen něco pravdy? Cítil, jak mu jeho mongolské srdce hryzce bije strachem. A do

toho ta tma tmoucí. Vůbec poprvé Attila pomyslel na to, že to vlastně v kanálu dost zapáchá a že by si docela i uměl představit být právě teď na jakémkoliv jiném místě než v téhle stoce. Dokonce i ve čtvrti Hovseter. Attila se zkoušel nějak utěšit. Beztak byla ta legenda jen povídačka. Anakonda? Povídačky pro dětičky. Anakonda je škrtič, který se živí velkými hryzci a podobnou havětí a žije v Amazonii, a ne hluboko pod Oslem, kde vůbec žádní hryzci nejsou. Teda až na jednoho. Právě tohle Attilu párkrát napadlo.

A zatímco ho napadaly další věci, něco se k němu blížilo. Bylo to velké jak otvor v nafukovacím kruhu, který byl kolem dokola posetý zuby o velikosti zmrzlinových kornoutů. Syčelo to a mělo to tak odporný dech, že zbytek kanálu voněl ve srovnání s tím jak louka plná kvítí.

Bylo to tak děsivé, že Attilovi zkrátka nezbývalo než sevřít pevně oči.

Když je znovu otevřel, všude okolo něj cosi bez ustání kapalo. A byla tak strašná tma. Jako kdyby neseděl někde v kanálu, ale uvnitř něčeho, co bylo ještě temnější. Stěny jako by se pohybovaly, stahovaly k sobě a vlnily. Skoro jako by se nacházel v žaludku, v žaludku…

Attila vykřikl, přinejmenším stejně tak hlasitě jako kdysi ten tlustý chlapeček.

8. kapitola

Bulík ajehojednoduchépočty

Když Líza vyšla následujícího rána z branky, postával Bulík na

druhé straně cesty a kopal do kamínků.

„Na co tu čekáš?“ zeptala se ho.

Bulík pokrčil rameny. „Jestli nepůjde kolem někdo, kdo má stejnou cestu jako já.“

„Tady nikdo kolem nechodí. Tahle ulice je slepá a my bydlíme na jejím konci.“

„Aha,“ utrousil Bulík.

A tak se vydali Dělovou ulicí společně.

„Po škole jsme pozvaní k Proktorovi na poslední velký test prášku. Přijdeš?“

„Že váháš,“ odpověděla mu Líza. „A co ty, těšíš se?“

„Jak malé dítě,“ uculil se Bulík.

Když už sešli skoro k hlavní cestě, Líza se zastavila a ukázala prstem na dva nejspodnější domy v Dělové ulici.

„Támhle bydlí Truls a Trym. Když vidím, že vycházejí z domu, počkám vždycky tady, dokud nezmizí. Když je vycházet nevidím, proběhnu rychle okolo. Pojď…“

Líza chytila Bulíka za ruku a už se chystala rozběhnout, ale Bulík ji zadržel.

„Nebudu utíkat. A nebudu ani čekat.“

„Ale…“ chtěla něco namítnout Líza.

„Nezapomeň, že jsme dva. Stejně jako Truls a Trym. Přinejmenším. To jsou jednoduché počty.“

Prošli tedy okolo domů Trulse a Tryma. Podle Lízy šel Bulík strašně, strašně pomalu. Ale připadlo jí, že se stejně trochu bál, protože se celou dobu na ty dva domy ohlížel. Naštěstí ale nevyšel ani Truls, ani Trym. Když se Líza podívala na hodinky, pochopila, že už jsou asi dávno ve škole.

„Víš, kolik je?“ vyjekla zděšením, neboť Líza byla slušně vychovaná dívka a neměla ve zvyku chodit pozdě.

„Nemám hodinky.“

„Paní Strobeová nás roztrhá na kousky. Poklusem vpřed!“

„Rozkaz, šéfe,“ zvolal Bulík.

A utíkali takovou rychlostí, že jim to do školy trvalo tak dlouho jako vám přečíst tuhle kapitolu od začátku až sem.

Zbytek dne už bohužel stejnou rychlostí neutíkal. Bulík se tak nemohl dočkat toho Posledního Velkého Práškového Testu, že ve třídě počítal každou vteřinu, zatímco sledoval, jak se ústa paní Strobeové pohybují. Nedával pozor, takže když si najednou všiml, že na něj paní Strobeová míří prstem a že se na něj dívá celá třída, pochopil, že mu pravděpodobně položila nějakou otázku.

„Dva tisíce šest set osmdesát jedna,“ odpověděl Bulík.

Paní Strobeová svraštila čelo: „To měla být jako odpověď na mou otázku?“

„Ne nezbytně. Tolik ale uběhlo vteřin z téhle vyučovací hodiny. To znamená, že právě uběhly další čtyři. To máme dva tisíce šest set osmdesát pět. To jsou jednoduché počty.“

„To jsem pochopila,“ ujala se slova paní Strobeová. „Ale, Bulíku…“ „Promiňte, ta odpověď už neplatí. Teď je to už dva tisíce šest set osmdesát devět.“ „Připadá mi, že se snažíš zamluvit to, na co jsem se ptala. Slyšel jsi přece, na co jsem se tě ptala, že ano?“ „Samozřejmě,“ ujistil ji Bulík. „Dva tisíce šest set devadesát dva.“ „Prosila bych k věci,“ napomenula ho paní Strobeová, které už začínala docházet trpělivost.

„Věc se má asi tak,“ začal Bulík, „že minuta má šedesát vteřin a jedna vyučovací hodina čtyřicet pět minut, a proto nebudu mít dost času na to, abych odpověděl na vaši otázku, protože šedesát vteřin krát čtyřicet pět je dva tisíce sedm set vteřin, a to znamená, že na přestávku zazvoní právě…“ Zbytek toho, co Bulík řekl, už nikdo neslyšel. V tu chvíli se totiž ozvalo hlasité řinčení školního zvonku. Paní Strobeová se snažila vrhnout na Bulíka přísný pohled, ale když vykřikla: „Ať už jste všichni venku!“ mohl si povšimnout, že se stejně neovládla a na tváři se jí objevil úsměv.

Poté co Líza a Bulík byli spolu šest tisíc dvě stě vteřin ve třídě a dva tisíce sedm set vteřin na školním dvorku, utíkali ze školy stejně rychle jako do ní.

V Dělové ulici se rozdělili, každý otevřel svou branku, vyběhl své schody a mrštil svou školní brašnu do chodby. Vzápětí se znovu potkali před brankou doktora Proktora.

„Když já se toho skoro až bojím,“ vypadlo z Lízy.

„Já se zas skoro až těším,“ odvětil jí Bulík.

Pak se vřítili brankou a vysokou trávou do zahrady.

„Rrračte dál, drrrazí přátelé!“ zaráčkoval hlasitě a radostně doktor. Seděl u zahradního stolku pod hrušní. Před ním ležely tři polévkové lžíce a jedna lžička čajová, jedna hokejová helma, dva chrániče na kolena, jedna zavařovačka s práškem, jedny černé kožené kalhoty a půlmetrový karamelový pudink. „Jste připraveni na Poslední Velký Test Prášku?“

„Ano!“ vykřikli Líza a Bulík jedním hlasem.

„Nejdřív ale karamelový pudink,“ řekl doktor.

Posadili se kolem stolku a každý se chopil své lžíce.

„Připravit… pozor…“ napínal je doktor Proktor. „Teď!“ odstartoval Bulík a v tu ránu se pustili do karamelového pudinku. Kdyby Bulík počítal, zmizel by ten půlmetrový karamelový pudink dřív, než by stačil napočítat do třiceti. „Mňam, to byla dobrota,“ liboval si Bulík a poplácal se po břichu.

„Mňam,“ olizovala se i Líza a poplácala se po břichu. „Provedl jsem několik nepatrných vylepšení v práškové směsi,“ spustil doktor Proktor. „Já jsem připraven,“ zvolal Bulík a zvedl víčko od zavařovačky. „Ne tak zhurta! Nerad bych, aby sis zase zničil kalhoty, proto jsem upravil tyhle.“

Vzal ze stolu černé kožené kalhoty. Byly docela obyčejné, až na to, že zadek kalhot byl pryč a na jeho místě bylo něco, co se podobalo rybářské síti.

„To aby vzduch mohl vyjít rovnou ven,“ vysvětlil doktor Proktor. „Použil jsem své staré kalhoty na motocykl a starý výplet z tenisové rakety.“

„Docela ujdou,“ prohlásil Bulík, když si ty příliš velké kalhoty oblékl.

Líza jen kroutila hlavou.

„Ještě tohle,“ řekl doktor a podal Bulíkovi hokejovou helmu a chrániče na kolena. „Pro případ, že bys zase ztratil rovnováhu.“

Bulík si dal všechno na sebe a pak se vyšplhal na stůl k zavařovačce.

„Jenom jednu čajovou lžičku!“ varoval ho doktor Proktor.

„Jasně, jasně!“ Bulík nabral lžíci a strčil ji do pusy.

„Dobrá.“ Doktor se podíval na hodinky. „Začneme tedy odpočítávat. Sedm. Šest.“

„Doktore Proktore…“ oslovila ho opatrně Líza.

„Lízo, teď ne. Bulíku, seskoč ze stolu a postav se támhle, ať nic nezničíš. Čtyři. Tři.“

„On nepoužil čajovou lžičku,“ dodala Líza skoro šeptem.

„Dva,“ odpočítával dál doktor. „Co říkáš, Lízo?“

„Bulík použil tu velkou polévkovou lžíci, se kterou jedl karamelový pudink.“

Doktor na ni vytřeštil zděšením oči. „Jedna,“ pokračoval. „Polévkovou lžíci?“

Líza přikývla.

„Safra práce,“ zaklel doktor Proktor a rozběhl se k Bulíkovi.

„Co teď?“ zašeptala Líza.

„Jednoduché počty,“ zakřičel Bulík radostí bez sebe. „Nula.“

Vtom se ozvala rána. A jestli to předtím byla rána jak z děla, nebylo to proti téhle nic. Bylo to, jako by celý svět vyletěl do vzduchu. A ta tlaková vlna! Líza cítila, jak se jí oční víčka a rty obrátily naruby. Současně ji opepřila hlína a drobné kamínky.

Když se jí víčka vrátila na své místo, všimla si ze všeho nejdřív, že ptáci přestali zpívat. Hned nato objevila doktora Proktora sedícího v trávě se zmateným výrazem v obličeji, zatímco se kolem něj snášelo listí z té velké hrušně, jako kdyby najednou udeřil podzim. Bulíka ale nikde neviděla. Podívala se vpravo, vlevo a za sebe. Nakonec i nad sebe. Po Bulíkovi se ale slehla zem. Pak začal znovu zpívat první pták. A v tu chvíli si Líza uvědomila, že už možná Bulíka nikdy v životě neuvidí, a že by z toho byla skoro stejně smutná, jako když se Anna odstěhovala do Sarpsborgu.

9. kapitola

Prdonaut

Sotva Bulík dořekl „nula“, zašimralo ho něco báječně v břiše, jako by ten prd v něm byl bublající salvou smíchu, která prostě musela ven. Samozřejmě mu neušel Lízin starostlivý výraz ve tváři a doktor Proktor řítící se k němu, ale byl tak rozjařený, že ho ani nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku. Takže když to bouchlo, bylo to tak slastně osvobozující, že se mu přitom samy od sebe zavřely oči. Ta předchozí prdnutí byla krátká, ale tentokrát to bylo táhlejší, jako když se vypouští vzduch z balónku. Bulík řval smíchy, protože si připadal, jako kdyby se vznášel ze země, jako kdyby byl astronaut vystřelený do vesmíru. Cítil proud vzduchu ve tváři, ve vlasech, v pažích, které byly jakoby přitisknuté k tělu.

Všechno se zdálo být tak skutečné. A když nakonec otevřel oči, zjistil, že to opravdu skutečné bylo. Dvakrát zamrkal a hned pochopil, že to bylo nejen skutečné, ale dokonce neskutečně skutečné. Jako by seděl na židli ze vzduchu, která letěla vzhůru. Nad ním se klenula modrá obloha a přímo pod sebou spatřil velký oblak prachu v místě, které vypadalo jako mali

linká napodobenina zahrady doktora Proktora. Prdnutí vylo jako celá smečka vlků a bylo mu jasné, že je stále ještě na cestě vzhůru, protože krajina pod ním se začínala podobat stále se zmenšujícímu Legolandu.

Prdnutí postupně přešlo v tišší bručení, vzdušná židle pod ním zmizela a na malý okamžik se cítil v úplném stavu beztíže. Kolem něj letěla vrána, která na něj udiveně zírala svýma vraníma očima a kroutila přitom hlavou.

Převrátil se a cítil, že je na cestě hlavou dolů. Na začátku pomaleji, pak ale nabíral rychlost.

Ajéje, běželo Bulíkovi hlavou a najednou ho přešel všechen smích. S hokejovou helmou nebo bez ní, tohle nemůžu přežít ani náhodou.

Legoland se stále více a více zvětšoval a závratnou rychlostí se začal podobat té Dělové ulici, ze které Bulík před chvílí vystřelil. A kdoví, jak by to s naším malým přítelem Bulíkem dopadlo, kdyby to nebyl takový mazaný klučina a kdyby mu nedošlo, co ho to vlastně vystřelilo nahoru. Přestože prdnutí už nekvílelo jako smečka vlků a bylo jen krotkým bubláním, stále ještě bylo v chodu. A uvědomte si, že i když je řeč o bublání, pořád se to týká té rány, která zněla, jako by celý svět vyletěl do vzduchu, a ne jako jeden z vašich obyčejných prdů. Protože i kdybyste se přecpali nezralými jablky a pak se domnívali, že jste si právě prdnuli hlasitěji než kdokoliv před vámi, pořád to bude jenom trapný vánek ve srovnání s tím nejkrotším bubláním, které má na svědomí Prdicí Prášek Doktora Proktora.

Když tohle všechno proletělo Bulíkovi hlavou, usadil se rychlostí blesku do stejné pozice, v jaké byl na cestě vzhůru. A jakmile zadek od kalhot s tím starým tenisovým výpletem

namířil přímo proti zemi, cítil ke své veliké úlevě, jak to přibrzďuje rychlost. Všiml si taky, že prdnutí už mlelo z posledního a on ještě zdaleka nebyl dole na zemi. Bulík zatlačil ze všech sil, protože i takový pád z osmi metrů může být pro tak malého kluka pěkná výška. A právě takhle vysoko nad zemí byl, když mu úplně došel plyn.

„Bulíku!“ křičela Líza. „Bulíku!“ volal doktor Proktor. „Myslíte, že ho to roztrhalo na malé kousky?“ bála se Líza nejhoršího.

„V tom případě jsou ty kousky tak malé, že se nedají ani vidět,“ řekl doktor Proktor, upravil si své motocyklové brýle a zkoumal místo, kde Bulík stál, když to bouchlo. Všechen trávník byl vyrvaný a na místě zela v zemi malá díra.

„Už ho nikdy neuvidíme,“ naříkala Líza. „A je to moje vina, měla jsem si všimnout, že držel polévkovou lžíci.“ „Kdepak tvoje vina. To já jsem všechno spískal,“ naříkal doktor Proktor. „Nikdy jsem neměl upravovat to složení.“

„Bulíku! Bulíku!“ rozkřičeli se oba dva. „Co je to tady za randál?“ zaburácelo od plotu naproti přes cestu. „A co tam děláš, Lízo? Večeře je na stole.“

Byl to Lízin tatínek, pan velitel. Vypadal hodně zamračeně. Doktor Proktor se k němu obrátil: „Vážený pane, nastala zoufalá situace…“ začal doktor Proktor, ale byl přerušen hlasem, který štěkal za plotem u Bulíkova domu: „Co je to tady za kravál?“ Byla to Bulíkova maminka. Vypadala naštvaně. „Večeře je na stole. Viděl někdo z vás Bulíka?“ Proktor se k ní otočil. „Vážená paní, nastala zoufalá situace. Račte pochopit, váš syn Bulík, on… on…“

Doktor byl znovu přerušen, ale tentokrát jasným chlapeckým hláskem, který se ozval seshora: „Sedí tady nahoře a moc by ho zajímalo, co bude k večeři.“

Všichni čtyři se podívali nahoru. A tam, na samém hřebenu střechy doktora Proktora, stál Bulík se zkříženýma rukama, hokejovou helmou, chrániči na kolenech a koženými kalhotami bez zadku.

„Ani se nehni,“ zakřičel profesor Proktor a běžel do sklepa.

„Bulíku, co to tam krucinál vyvádíš?“ ječela jeho máma.

„Hrajem na schovku. Co bude k té večeři?“

„Karbenátky,“ odpověděla Bulíkova máma.

„Zapékaná ryba,“ přidal se Lízin táta.

„Jupí,“ radoval se Bulík.

„Jupí,“ radovala se i Líza.

„Můžete si hrát zas po večeři,“ zamručel Lízin tatínek.

„Ale ne tam nahoře,“ ozvala se Bulíkova maminka. „A vůbec, mazej okamžitě dolů.“ „Ale jó, mami.“

Profesor vyběhl ze sklepa s žebříkem, který pohotově přistavil ke zdi tak, že se opíral o okap. Bulík se po čtyřech doškrábal k žebříku a scházel dolů po příčkách usměvavý a hrdý jako astronaut, který slézá ze své vesmírné lodi po úspěšném přistání z výpravy do takových koutů vesmíru, o kterých se před ním nikomu, nebo aspoň téměř nikomu, ani nesnilo.

A během tříminut, cožsikaždý pomocíjednoduchýchpočtů snadno přepočítá na sto osmdesát vteřin, seděla Líza s rukama čistýma jak padlý sníh a večeřela zapékanou rybu, zatímco Bulík si s jakžtakž čistýma rukama pochutnával na karbenátcích. Ještě nikdy nevečeřeli tak rychle.

Když se vrátili zpátky do zahrady doktora Proktora, seděl zahloubaný u stolku a dělal si nějaké poznámky a výpočty na papír. Bulík se zadíval na všechna ta čísla a klikyháky. Tohle určitě žádné jednoduché počty nebyly.

„Účinek té nové prrráškové směsi je sedmkrát silnější než dřív,“ zaráčkoval Proktor. „Proto jsem ti říkal, abys použil čajovou lžičku, ne polévkovou.“

Bulík pokrčil rameny. „Dopadlo to přece dobře. Došel mi plyn, zrovna když jsem byl ve výšce střechy vašeho domu.“

„Hmm,“ zamručel si pod nosem profesor a podíval se do svých výpočtů. „Stejně nechápu, jak jsi tak mohl vyletět jako raketa.“

„Byl to dlouhatanánský prd. Jako bych seděl na sloupci vzduchu, který mě tlačil nahoru. Ten stejný sloupec pak brzdil rychlost i na cestě dolů.“

„Pozoruhodné,“ nevycházel doktor z údivu a škrábal se přitom na bradě. „Reakční doba prášku je díky té nové směsi mnohem delší. Hmm.“

„Možná bychom se měli vrátit k tomu původnímu složení,“ nadhodila opatrně Líza.

„Asi máš pravdu, Lízo,“ řekl doktor. „Je příliš nebezpečné prodávat tuhle práškovou směs dětem. Nebo dospělým, kdyby na to došlo.“

„Mám to,“ ozval se Bulík. „Budeme vyrábět dva druhy prášku. Prdicí Prášek Doktora Proktora, který budeme prodávat všem dětem na 17. května. A Poněkud Mimořádnou Raketovou Směs Doktora Proktora, která nebude na prodej. S tou si tady na zahradě budeme dělat takové docela malilinkaté testíky.“

Doktor Proktor nevypadal, že by se mu ta poslední část nápadu kdovíjak pozdávala.

„Jenom tak občas, aby se neřeklo,“ škemral Bulík. „Kdybychom se naprosto příšerně nudili.“

Doktor Proktor ještě stále nevypadal, že by se mu ta myšlenka zamlouvala.

„Anebo,“ vložila se do toho Líza. „Anebo ho od nás může koupit NASA.“

„NASA?“ vyhrkli Bulík a doktor Proktor zároveň.

„Americký národní úřad pro letectví a kosmonautiku,“ řekla Líza, aniž by popletla jedinou slabiku. „To jsou ti, co posílají astronauty do vesmíru. Tatínek říkal, že postavit takovou vesmírnou loď stojí víc než celá pevnost Akershus dohromady. Představte si, že by se doslechli o tom, jak posílat astronauty do vesmíru bez lodí.“

„Hmm,“ zamyslel se doktor Proktor. „Pozoruhodné.“ „A možná by nebylo na škodu ten raketový prášek nějak pojmenovat,“ pokračovala Líza. „Co třeba Prdonautí Prášek Doktora Proktora?“

„To je paráda, Lízo!“ volal nadšeně Bulík. „Ty jsi génius!“

„Výborně,“ přidal se doktor Proktor. „To se musí oslavit…“

A zatímco doktor Proktor skočil do sklepa pro půlmetrový zbytek karamelového pudinku, usmívala se Líza jako sluníčko. Ono totiž vždycky potěší dostat pochvalu, když se vám něco hodně povede.

10. kapitola

Bulíkdělátajnosti avyprávění oJulietěMargarínové

Na druhý den se na školním dvorku začaly šířit zvěsti o nějakém prášku, po kterém má člověk prdět hlasitěji než kdykoliv předtím. A prý se při tom nemusí ani tlačit. Ze všeho nejlepší na tom bylo, že to vůbec nemá smrdět. Někdo říkal, že to dělá větší rachot než třináct bouchacích kuliček, tři petardy a půl tyčky dynamitu dohromady a že to má být levnější než láhev limonády. Navíc to prý není vůbec nebezpečné a zakázané. Zkrátka řečeno,dětiveškolemělyza to, že to zníažmocdobře, aby na tom bylo něco pravdy.

Nikdo z nich ale netušil, kde by se tenhle prášek dal sehnat. Něco jim říkalo, že Líza a Bulík, ten nový prťavý klučina se zrzavými vlasy, věděli víc než oni.

A Líza s Bulíkem ne a ne něco říct.

O každé přestávce na ně ostatní děti dotíraly, ale Líza se jen lišácky usmívala a z Bulíka padaly věty jako: „No, to by mě zajímalo, jaképak bude asi zítra počasí.“ Anebo: „Něco mi říká, že dneska budou v jídelně k obědu špagety s kečupem.“

O velké přestávce za nimi došli k pitné fontáně Truls a Trym.

„Hele,prckové,“obořilse na ně Trulsa postavilse přímo před

ně. „Co jsme to slyšeli za řeči o tom novém prášku? Ven s tím.“

Bulík zaklonil hlavu, aby na ně viděl, a zastínil si dlaní oči: „Namouvěru mě zrak nešálí a vidím dva exempláře idiotus kolossalus. Pozoruhodné.“ „Jaks nás to nazval?“ zeptal se Truls a popošel ještě o krok blíž. Líza bezděčně couvla, ale Bulík se ani nehnul. „Idiotus kolossalus,“ odpověděl s úsměvem. „Dinosaurus, který žil v 17. století. Nevídaně silný a velký. Být na vašem místě, cítil bych se polichocen.“ „Fakt?“ šklebil se Truls a svraštil jedno oko, takže vypadal jako jednooký troll. „A jak moc byl silný?“

„Nepředstavitelně silný,“ pokračoval Bulík. „Idiotus kolossalus měl tolik tun svalů, že byl znám historicky nejmenším mozkem v poměru k tělesné váze.“

„Slyšels?“ obrátil se Trym na Trulse. „Skrček říkal ,malý mozek‘!“ „Poslouchej!“ osopil se Truls na Bulíka a chňapnul ho za límec od košile. „Cos myslel tím malým mozkem?“

Bulík si povzdychl. „Vy vůbec nedáváte pozor. Idiotus kolossalus měl ve skutečnosti mozek třikrát větší než vaše dva mozky dohromady. Jenže v poměru k osmdesáti tunám svalů byl stejně pořád malý. Chápete? To jsou jednoduché počty.“

Truls a Trym na sebe vrhli nechápavý pohled.

„Dost těch mozkokeců,“ řekl Truls a pustil límec Bulíkovy košile. „Kde je ten prášek, ty pidibačkoro?“

Bulík se nenápadně rozhlédl. „No dobrá,“ zašeptal. „Protože jsme v podstatě sousedi, dozvíte se něco, co nikdo jiný neví.“

Truls a Trym přistoupili blíž, aby Bulíka lépe slyšeli.

„Zítra, tady u pitné fontány,“ šeptal Bulík, „prozradím já

a Líza všechno dětem ze školy. Ale víte o tom jenom vy. Jasné? Takže ani muk.“ „Budem mlčet jako hrob,“ ujistil ho Trym.

Truls se podíval na Bulíka, jako by se mu na tom všem něco nezdálo, ale nějak se mu nedařilo zjistit co přesně. Naštěstí zazvonilo na hodinu dřív, než na to přišel.

Líza, Bulík a doktor Proktor dělali toho odpoledne až do setmění spoustu plánů a příprav. Nakreslili plakát, který měl viset na brance, aby bylo všem jasné, kde probíhá prodej. Připravili prodejní stůl s kasičkou a drobnými na vrácení a nachystali prdicí prášek. Ze zavařovačky nabrali polévkovou lžící Naprosto ObyčejnýPrdicí PrášekDoktoraProktoradomalýchigelitových sáčků,které se rozhodliprodávatpo třechkorunách za kus.Přestože Líza aBulíkchtěli,abysidoktorProktorpenízenechal,trvaldoktor na tom, že si vydělané peníze mezi sebou rozdělí na tři díly.

„Dejte pozor, abyste nabírali ze správné zavařovačky a nesypali do sáčků omylem prdonautí prášek,“ pochechtával se doktor Proktor.

„Bez obav,“ ujišťoval ho Bulík, který měl na starost nasypat čajovou lžičkou speciální směs prdonautího prášku do třech různých obálek, kterým teď chyběly jen známky, protože adresáta už na ně Líza napsala: NASA, Spojené státy americké. Uchovávat mimo dosah dětí.

Nad vysokou hrušní pozorovali vlaštovky provádějící různé akrobatické kousky ve snaze obstarat si hmyz k večeři dřív, než padne tma.

„Už jste přemýšleli, co uděláte s penězi, které vyděláme?“ zajímala se Líza.

„Já si za ně pořídím stejnokroj, abych mohl hrát ve školním orchestru,“ prozradil Bulík.

„Já hodlám vyrazit na motocyklu s postranním vozíkem do Paříže. A co ty, Lízo?“

„Já si koupím letenku do Sarpsborgu a navštívím Annu. Pokud teda vyděláme dost peněz.“

Doktor Proktor se rozesmál. „Pokud ne, dostaneš můj podíl. Ta Paříž klidně počká.“

„Můj taky. Beztak mi může máma ten stejnokroj ušít.“

„Děkuju,“ uculila se Líza a měla takovou radost, až jí z toho zčervenala víčka. A neradovala se jen proto, že teď bude mít určitě dost peněz na to, aby navštívila Annu, ale taky proto, že si uvědomila, proč jsou na ni doktor Proktor a Bulík tak hodní. Měli ji totiž rádi. Líze se líbilo, když ji ostatní měli rádi. Komu taky ne. Neušlo jí ale, že ještě víc se jí líbilo to, že ji měli rádi právě doktor Proktor a Bulík.

„Pane profesore, a proč zrovna Paříž?“ zeptal se Bulík a mezitím nasypal prášek do jednoho sáčku a zalepil ho páskou. „Ó, to je dlouhá historie,“ zasnil se doktor nepřítomným pohledem. „Hodně dlouhá historie.“

„Souvisí to nějak s tím obrázkem, který visí na zdi ve sklepě?“ vyzvídala Líza. „Jak tam sedíte s nějakou slečnou na motocyklu před Eiffelovou věží?“

„Už to tak bude, Lízo.“

„Vyprávějte nám o tom!“

„Ááá, ono dohromady není o čem. Měl jsem tam přítelkyni. Jmenovala se Julieta. Měli jsme se brát.“

„A dál?“ šeptala Líza nedočkavě. „No tak, doktore Proktore, vyprávějte dál!“

„Obávám se, že vás ten starý příběh stejně bude nudit.“

Ale Líza trvala na svém a doktor Proktor se nakonec nechal přemluvit. A tohle je jeho vyprávění:

„Když jsem před mnoha a mnoha lety studoval chemii v Paříži, potkal jsem Julietu Margarínovou. I ona studovala chemii. Byla to láska na první pohled. Ona byla hnědooká, malá kráska a já byl… no, já byl každopádně mladší než teď. Anějaký ten šarm jsem asi taky měl, neboť jsme spolu začali chodit po velmi krátké době. Byli jsme nerozluční jako dvě opačně nabité částice v jednom atomu.“

„Jako co?“ nechápaly děti.

„Promiňte. Jako magnet a dveře od lednice.“

„Aha.“

„Julieta a já jsme byli pevně rozhodnuti se hned po studiích vzít. Ale mělo to jeden velký háček. Její otec, hrabě Margarín, byl bohatý a mocný muž, který zasedal ve vedení univerzity, a ten měl s Julietou úplně jiné plány než provdat ji za nějakého Nora, chudého jak kostelní myš, kterému v žilách nekolovala jediná modrá kapka. Toho dne, kdy se Julieta vydala za svým otcem, aby mu řekla, že jí ve sňatku se mnou nemůže zabránit, už se zpátky nevrátila. Když jsem jí volal, bylo mi jen oznámeno, že je nemocná a s nikým nemůže mluvit. Hlavně ne se mnou.

Den nato jsem z vedení univerzity obdržel dopis, kde stálo, že jsem vyloučen ze školy kvůli jednomu pokusu, který se nám

tak úplně nepodařil. Nešlo o nic vážného, jen jsem trochu víc zatřepal s nitroglycerínovou směsí, která následně explodovala a… no, zkrátka zapříčinila nějaké ty škody. Tyhle věci byly ale na denním pořádku a od té doby, co se to stalo, už uběhlo několik měsíců, takže mě tím dopisem velmi překvapili.

V noci mě probudil telefon. Volala mi Julieta. Šeptala do telefonu, že mě miluje a že na mě počká. Pak ve spěchu zavěsila. Až

o několik dní později, kdy mě zadržela policie, jsem pochopil, kdo za tím vším stojí. Dali mi dopis, v němž stálo, že nemám dovoleno pobývat na území Francie, protože nejsem student a nemám ani zaměstnání. Pak mě odvezli na letiště, posadili mě do prvního letadla zpět do Norska a řekli, že se nemám vracet, dokud nebudu bohatý, urozený nebo slavný. A poněvadž to s penězi moc neumím a v žilách nemám ani kapku modré krve, rozhodl jsem se stát slavným vynálezcem. Není to ale žádná hračka, protože vynalezeno už bylo kdeco. Pracoval jsem dnem i nocí, abych přišel na něco úplně zbrusu nového a mohl se tak vydat zpátky najít svoji Julietu.“

„Ach,“ povzdechla si Líza, když doktor Proktor dovyprávěl. „Jak romantické.“ „Víte co?“ ozval se Bulík. „Prdicí Prášek Doktora Proktora vás proslaví po celém světě. Na to dám krk.“

„No, to se teprve ukáže,“ poznamenal doktor.

Zaslechli cvrkot vůbec prvního lučního koníka v roce. Uvědomili si, že léto se nezadržitelně blíží. Zatím bylo ale stále jaro. Pak se podívali nahoru nad hrušeň, kde visel bledý a téměř průhledný měsíc.

11. kapitola

Velký prodej prdicíhoprášku

Bulíkstálnapitnéfontáně,odkudhomohlyvšechny dětidobře vidět a slyšet.

„Prodej Prdicího Prášku Doktora Proktora bude probíhat na konci Dělové ulice. Na brance bude viset plakát!“

Bulík sice křičel, ale bylo takové ticho, že mohl klidně mluvit úplně normálním hlasem.

„Prodej zahájíme v šest hodin a potrvá až do sedmi. Netlačit se, nejmenší pustit dopředu a neprdět, dokud se nevzdálíte z objektu. Jasné?“

„Jasné!“ zakřičeli všichni jako jeden.

„Nějaké otázky?“

Bulík se rozhlédl po shromáždění a téměř vzadu uviděl jednu zvednutou ruku. „Ano?“ „Je to nebezpečné?“ pípnul tenký hlásek.

„Je,“ odpověděl Bulík s vážnou tváří. „Jedna věc je bohužel při používání tohohle prášku nebezpečná.“ Obličeje před ním se protáhly a zíraly s otevřenou pusou.

„Můžete se při tom uřehtat k smrti,“ dodal Bulík.

Dav si zhluboka oddechl. Vtom zazvonilo na hodinu.

„Uvidíme se odpoledne!“zakřičelještě Bulíkaseskočilzfontány. Někteří tleskali a volali hurá a z davu, který se pomalu rozcházel a mířil do nejrůznějších vchodů, se ozývalo šuškání plné očekávání.

„Myslíš, že někdo přijde?“ zeptala se Líza Bulíka, který si ze samé spokojenosti pískal melodii národní hymny.

„Radši se mě zeptej, jestli je někdo, kdo nepřijde. Nevidělas ty jejich rozzářené pohledy? Lízo, už si můžeš v klidu objednat tu letenku do Sarpsborgu.“

„Tak jo, když myslíš,“ přisvědčila Líza, i když sama si moc jistá nebyla. Líza si totiž byla málokdy něčím jistá. Prostě už byla taková.

„Je to jasné jak facka,“ ujišťoval ji Bulík a zvedl ruce, jako by předváděl hru na trubku. On už byl prostě takový.

Po škole utíkali Líza a Bulík domů, aby udělali poslední přípravy. Po večeři zamířili rovnou do doktorovy zahrady, kde našli Proktora spícího na lavičce.

Nechali ho spát a šli připevnit plakát na branku. Na plakátě stálo: PRDICÍ PRÁŠEK DOKTORA PROKTORA K PRODEJI ZDE A NA ŽÁDNÉM JINÉM MÍSTĚ NA SVĚTĚ.

Sundali víka z krabic od bot, kde byly pečlivě naskládané sáčky s práškem, a položili je na stůl. Pak se posadili za stůl každý na svou židli a čekali, co se bude dít.

„Je za deset šest,“ oznámila Líza.

„Nedočkavá?“ usmíval se Bulík.

Líza přikývla.

Za pět minut šest řekla Líza Bulíkovi, že je za pět minut šest. Ptáčci švitořili v koruně hrušně. Když bylo šest hodin, řekla Líza Bulíkovi, že je šest hodin. A když byly dvě minuty po šesté, podívala se Líza na hodinky už podeváté od té doby, co bylo šest. „Kde všichni vězí?“ dělala si starosti. „V klidu. Musíme jim dát čas, aby se sem dostali.“ Bulík měl zkřížené ruce a spokojeně houpal nohama. „Pět minut po šesté,“ oznámila opět Líza. Bulík neodpověděl. Deset minut po šesté zachrochtal doktor Proktor na lavičce. Viděli, že mrká očima. A pak zprudka vyskočil: „Propánakrále! Že já zaspal?“

„Ani ne,“ vzdychla Líza. „Nikdo nepřišel.“

„Zatím,“ poopravil ji Bulík. „Zatím nikdo nepřišel. Mějte strpení!“ Ve čtvrt na sedm doktor Proktor skoro neslyšně vzdychnul.

Za deset půl sedmé se Bulík škrábal za krkem a mumlal si pod nosem něco o nedochvilnosti dnešních dětí.

Za pět minut půl sedmé se Líza opřela čelem o desku stolu a naříkala: „Já to věděla.“

O půl sedmé se shodli, že to pro dnešek zabalí.

„No jo,“ usmíval se smutně doktor Proktor, když zadělali víko na poslední krabici. „Zkusíme to zase někdy jindy.“

„Oni nikdy nepřijdou,“ řekla Líza sípavým hlasem. Měla slzy na krajíčku.

„Vůbec tomu nerozumím,“ kroutil Bulík nechápavě hlavou.

„Hlavu vzhůru,“ utěšoval je Proktor. „Strávil jsem roky vynalézáním věcí, které nikdo nechtěl. Svět se nezbořil. Hlavní je nevzdat se. Zítra vynaleznu něco, co bude ještě úžasnější než Prdicí Prášek Doktora Proktora.“

„Nic úžasnějšího než Prdicí Prášek Doktora Proktora už být nemůže,“ řekl Bulík. „Já jdu spát,“ zašeptala Líza a vydala se k brance se sklopenou hlavou a rukama svěšenýma podél těla.

„Dobrou noc,“ popřáli jí Bulík a doktor Proktor.

Pak se posadili zpět na zahradní lavičku.

„Ach jo,“ zavzdychal doktor Proktor.

„Ach jo,“ zavzdychal i Bulík.

„Asi jsem se měl víc věnovat tomu stroji času, na kterém jsem začal pracovat vloni,“ posteskl si Proktor a zadíval se vzhůru na vlaštovky.

„Myslíte, že by bylo těžké vynaleznout nějaký stroj, který by vyráběl karamelový pudink ze vzduchu?“ zeptal se Bulík a pohlédl vzhůru na vlaštovky.

A jak si tam tak seděli, zaslechli od branky Lízin hlas.

„Hej, vy tam…“ volala.

„Ano?“ ozvali se doktor a Bulík současně.

„Někdo přišel.“

„A kdo?“

„Nejlepší asi bude, když se půjdete podívat sami.“ Bulík a doktor se vydali k brance. „Svatá prostoto,“ vyjekl doktor Proktor celý ohromený. „Co na to říkáš, Bulíku?“

Ale Bulík neříkal nic, protože s Bulíkem se stalo něco naprosto neobvyklého. Ztratil řeč. Nedostal ze sebe ani slovo. Neboť před brankou stála fronta dětí, která se táhla, kam oko dohlédlo. Každopádně aspoň na konec Dělové ulice.

„Kde jste se tak dlouho flákali?“ zeptalo se jedno z dětí, které byly úplně vpředu. Byl to nějaký chlapec s čepkou fotbalového klubu Tottenham. „Už tady stojíme přes půl hodiny.“

Bulíkovi se konečně vrátila řeč.

„Ale… ale pročjste nešli dovnitř?“

„No proč asi?“ pokračoval chlapec s fotbalovou čepkou. „Tady na tom plakátě přece stojí, že Prdicí Prášek Doktora Proktora je k prodeji zde a na žádném jiném místě na světě.“

„Ano,“ souhlasil Bulík zmateně.

„No a ZDE je přece TADY, že ano?“ soptil dál chlapec. „A ne

TÁMHLE uvnitř.“ Ostatní děti v řadě za ním souhlasně pokyvovaly. To už ale Líza vytáhla z tašky fix, přešla k plakátu, přeškrtnula ZDE a napsala velkými písmeny TÁMHLE.

„Tak se do toho dáme!“ zakřičela tak, že to slyšely i děti skoro na konci fronty. „Netlačte se, ty nejmenší pusťte dopředu a nachystejte si peníze!“

Když bylo sedm hodin a Bulík zavíral branku, byla před ní ještě pořád fronta, ale prášek byl beznadějně vyprodán.

„Vyprodáno,“ křičela Líza a oznamovala, že ti, na které prdicí prášek nevyšel, můžou přijít zase zítra, až doktor Proktor vyrobí další. Někteří byli pochopitelně trochu zklamaní, ale i tak se brzy začali těšit na další den. Neboť Dělová ulice už teď připomínala střelnici, kde se ozývaly výstřely prdů a smích těch, kterým se poštěstilo prášek koupit.

„Uf,“ oddechla si Líza, když byli všichni pryč a svalila se do židle. „Uf,“ oddechl si Bulík. „Herrrnajs, víte co?“ zaráčkoval doktor Proktor. „To se musí oslavit. Co třeba drobet…“

„Karamelového pudinku!“ vykřikla Líza celá bez sebe. „Půl druhého metru!“ vykřikl Bulík a poskakoval na židli nahoru a dolů. Doktor zmizel, ale zakrátko už byl zpátky s tím nejdelším karamelovým pudinkem, jaký kdy Bulík a Líza spatřili. „Udělal jsem jej pro všechny případy,“ smál se mazaně doktor. No, a zatímco vlaštovky kreslily podivuhodná písmena na večerní oblohu nad hrušní, nad zahradou doktora Proktora se rozhostilo ticho. Nakonec bylo slyšet jen srkání tří úst, které hltaly metr a čtyřicet tři centimetrů dlouhý karamelový pudink.

12. kapitola

Jakbyli TrulsaTrym

vystřelenidovzduchu

Když Líza vyšla následujícího rána ze své branky, postával už před ní Bulík se školní brašnou na zádech.

„Čekáš, až půjde kolem někdo, kdo má stejnou cestu?“ zeptala se ho.

„Si piš.“

A tak vyrazili do školy společně.

„Tatínek a maminka se mě ptali, co se to včera dělo v zahradě doktora Proktora.“

„Tys jim o tom řekla?“

„Samozřejmě. Není to přece nic tajného, nebo je?“

„Nóóó, není,“ odpověděl Bulík váhavě. „Já jenom, že si netroufnu mámě vyprávět o věcech, které jsou podle mě děsně srandovní. Protože se pak skoro vždycky dobere k tomu, že je to buď nebezpečné, anebo nějaká lumpárna a klukovina.“

„Možná má skoro vždycky pravdu,“ namítla Líza.

„No právě, a to je to, co mě tak štve,“ řekl Bulík a kopnul do malého kamínku. „Co říkali vaši?“

„Táta povídal, že nebude vůbec na škodu, když si budu vy-dělávat svoje vlastní peníze, aspoň to prý za mě nebude muset dělat on.“

„Fakt? Takže podle něho to teda není nebezpečné?“

„Trocha prdění? Vůbec ne.“ Ušli další kousek cesty, než Líza dodala: „Ale o prdonautím prášku jsem neřekla ani slovo.“

Bulík přikývl. „Tos udělala jenom dobře.“

„Ostatně dostala jsem nápad.“

„Sem s ním. Určitě bude výborný.“

„Proč si to myslíš?“

„Protože ty máš výborné nápady skoro pořád.“

„Říkala jsem si, že ten prdicí prášek vlastně nijak nechutná.“

„Nemá naprosto vůbec žádnou chuť,“ dal jí za pravdu Bulík.

„Ono to prdění je velká legrace. Co kdybychom ale přidali nějakou příchuť, aby ten prášek i dobře chutnal?“

„Vždyť jsem to říkal. Jenom dobré nápady. Jakou příchuť jsi měla na mysli?“

„To je jednoduché,“ prohlásila Líza. „Nejlepší věc, kterou jsi v poslední době ochutnal, je?“

„No to je jednoduché. Karamelový pudink doktora Proktora.“ „Přesně tak! Takže to uděláme tak, že přidáme pětiprocentní výtažek karamelového pudinku do prdicího prášku.“

„Geniální!“ vykřikl Bulík.

„Ge-my-ální?“ ozval se přímo za nimi něčí hlas. „Co říkáš, Tryme? No nezní to ge-my-álně?“

„Zní to jako pěkné žvásty,“ ozval se druhý hlas, který byl přinejmenším stejně blízko.

Bulík a Líza se pomalu otočili. Byli tak zabraní do hovoru, že zapomněli zastavit a podívat se, jestli je před domy Trulse a Tryma čistý vzduch. A teď tu ti dva obrovití kluci stáli před nimi. S posměvačným úšklebkem žvýkal každý svou sirku. Čelisti na jejich obrovských sudovitých hlavách se jim pohybovaly nahoru a dolů.

„Dobré ránko, chlapci,“ pozdravil je Bulík. „Omlouváme se, ale máme naspěch, paní Strobeová nemá ráda, když její géniové chodí pozdě do školy.“

Zkusil to říct lehce a přirozeně, ale Líza poznala na hlase, že mu není do zpěvu. Chytil Lízu za ruku a chystal se ji odtáhnout pryč, ale Trym se jim postavil do cesty.

Truls se opřel o plaňkový plot a převaloval sirku z jednoho koutku úst do druhého. „Včera jsme nedostali prášek.“ „Asi jste se postavili pozdě do řady,“ namítl Bulík. „Můžete to zkusit znovu dneska odpoledne.“

Truls se rozesmál. „Slyšels to, Tryme? Postavili do řady?“

Trym se honem připojil k bratrovu smíchu.

„Poslouchej, ty pihatý mravenečníku,“ řekl Truls potichu a chytil Bulíka za límec. „Nebudeme stát v žádné blbé řadě a nehodláme dát za ten váš padělaný prášek ani korunu. Okamžitě ho naval. Jestli ne, tak…“ Sirka se mu v koutku houpala nahoru a dolů a zíral neúprosně na Bulíka.

„Jestli ne, tak co…?“ zašeptal Bulík.

Truls vypadal, jako by přemýšlel.

„Jestli ne, tak co…?“ zopakovala Líza se zatajeným dechem. „No tak, Trulsi,“ vybízel ho Trym. „Řekni jim, co uděláš…“ „Zavři zobák,“ zakřičel na něj Truls. „Nech mě přemýšlet.“ Po chvíli přemýšlení se mu rozzářil obličej. „Už to mám! Jestli

ne, namažeme vás celé medem a přivážeme na vrchol támhle toho dubu. Ať si vás tam sežerou vrány.“

Truls ukázal na velký strom, jehož kmen byl zhruba tak tlustý jako čtyři takoví tatínkové, jakého měla Líza. A dva takoví, jakého měli Truls a Trym.

Všichni se podívali nahoru.

„No to mě podrž,“ hlesl Bulík.

„Páni,“ užasla Líza.

„Tý vado,“ dodal ohromeně Trym.

Neboť dub byl tak vysoký, že to vypadalo, jako by se jeho vrchní větve dotýkaly bílého mraku, který plul po obloze.

„V tom případě,“ začal Bulík, „se podíváme, jestli nenajdeme nějaké řešení. Kdybys mě laskavě na okamžik pustil.“ Truls pustil jeho límec a Bulík začal hledat po kapsách. Když prohledal všech šest kapes, které měl v kalhotách, začal s těmi šesti, které měl v bundě.

Truls začínal být netrpělivý. „Nó? Já čekám.“ „Jsem si téměř jistý, že jsem tady někde měl jeden sáček,“ mumlal Bulík. „Na podfukáře nemáme čas,“ řekl Truls.

„Tryme, skoč pro med a lano!“

„Počkejte!“ křičel zoufale Bulík.

„Vezmem první tu malou žábu,“ zavelel Truls a chytil Lízu

za ruku. „Tady je to,“ zajásal Bulík a v ruce držel sáček s šedavým práškem. „Dělá to tři koruny.“

Truls chňapnul Bulíka za zápěstí, sebral mu sáček a napůl rozžvýkanou sirku mu vyplivnul do dlaně. „Tady máš ty svoje tři koruny. Teďmůžeš mazat domů a tam se třeba podpálit.“

„Chachacha,“ řehtal se Trym.

Truls se podezřívavě podíval na sáček. „Co to tady je napsáno? D-o-k-t-o-r P-r-o-k…“

„Prdicí Prášek Doktora Proktora,“ vyhrkla Líza.

„Sklapni, umím číst i bez tebe!“ okřikl ji Truls.

„Tak to promiň,“ osopila se Líza uraženě.

„Hm,“ dumal Truls.

„Hm,“ dumal Trym.

„Ty první,“ nařídil Truls Trymovi.

„Ne, ty první,“ odmlouval mu Trym.

„Můžete se přece rozdělit,“ vložil se do toho Bulík.

„Zavři klapačku!“ štěkl po něm Trym, skoro stejně hlasitě a hrubě jako před chvílí Truls. Otevřeli sáček. Truls nasypal půlku do Trymovy dlaně a půlkudovlastní. Vrhli nasebespěšnýpohledapakprášekspolkli. „Bude to chutnat ještě líp, až přidáme karamelový pu…“ nedořekla Líza.

„Držž hbu!“ štěkli po ní s plnou pusou prášku Truls a Trym.

„Nefunguje to,“ nadával Truls, když spolykal prášek.

„Sedm,“ začal odpočítávat Bulík.

„Co to sakra…?“

„Šest. Pět,“ pokračoval Bulík.

Truls se otočil k Líze. „Co to ten prcek žvatlá?“

Ale Líza byla uražená a se sevřenými rty a zkříženýma rukama dala najevo, že jim v žádném případě nehodlá odpovědět. „Čtyři,“ odpočítával dál Bulík. „Trulsi…“ zaškemral Trym. „Cítím, že se něco děje, že… že… mě tak nějak šimrá v břiše.“ Truls svraštil čelo a podíval se na své vlastní břicho.

„Tři. Dva.“

„Teď jsem to taky cítil,“ řekl Truls.

Když Bulík dopočítal, rozprostřel se mu na tváři široký úsměv: „Jedna a sbohem.“

„Co?“ nechápali Truls a Trym. Ale to už nikdo neslyšel. Protože jediné, co bylo slyšet, byla rána, která vzbudila všechny, kdo se tohohle rána v Dělové ulici ještě neprobudili. Líza si z očí vytřela prach z cesty, který ji oslepil, ale i tak neviděla nikoho jiného než Bulíka.

„Kam se poděli?“ zeptala se ho.

Bulík zvedl ukazováček k obloze.

Líza se podívala nevěřícně na Bulíka. „Nedal jsi jim snad… že ne?“

Bulík kývnul.

„Prdonautí prášek? Bulíku, ty ses snad úplně zbláznil!“ Líza si zastínila oči a zírala po obloze.

„Bylo to kdo s koho,“ bránil se Bulík a mrkl taky na oblohu.

„Jsou fuč,“ prohlásila Líza.

„Dočista fuč.“

„Hádám, že je hned tak zase neuvidíme.“

„Možná už nikdy,“ doplnil ji opět Bulík.

„Anebo, počkej chvilku.“

Pomalu se jim vracel zpátky sluch a slyšeli dunění dlouhého prdu. A jeden zubožený hlas.

„Pomóc!“ křičel ten hlas. „Pomóc, spadneme dolů!“ Znělo to, jako by se ten dlouhý prd i hlas ozývaly z dubu. Líza a Bulík došli pod strom, kde úplně na vrcholku spatřili podrážky dvou párů botasek. Truls a Trym viseli za ruce na nejvrchnější větvi a všechny listy se pod nimi kvůli dlouhému prdu třásly.

„Maminko!“ řval Truls. „Tatínku!“ ječel Trym. Bulík se začal smát, ale Líza do něj šťouchla. „Musíme je dostat dolů. Můžou se zranit.“

„No dobrá,“ souhlasil Bulík. „Jen mě nech ještě chvilku smát.“ A tak se smál. A když to Líza slyšela, musela se smát i ona. Takže sousedi, které probudila ta rána a kteří teď vykoukli z oken, slyšeli tři věci: někoho, kdo volal maminko a tatínku, někoho, kdo se smál, a do toho všeho nějaký třepetavý zvuk, který jim vzdáleně připomínal… ale to přece nemohla

být pravda, že ne?… ale ano, pravda pravdoucí; připomínal jim skutečný maratónský prd.

„Jestli vás máme zachránit, musíte si pospíšit a udělat všechno přesně tak, jak řeknu, a to dřív, než prdům dojde plyn,“ křičel

Bulík na Trulse a Tryma. „Je to jasné?“

„Hlavně nás dostaňdolů!“ křičel nazpět Truls. „Babičko!“ pípnul Trym. „A teto!“

„Zvedněte nohy tak, aby zadek mířil k zemi, a pusťte se,“ volal na ně Bulík. Truls a Trym byli tak vyděšení, že jim nezbývalo než ho poslechnout. Pustili se. Padali dolů mezi větvemi a strhávali s sebou spoustu listí a žaludů, až nakonec docela měkce dopadli na zem a jeden přes druhého se váleli před Lízou a Bulíkem. „Nó?“ vypadlo z Bulíka, který převaloval ožužlanou sirku z jednoho koutku do druhého. „Dáte si ještě?“

„N… n… ne,“ vykoktal ze sebe Trym. „Ani náhodou.“

„Dobrá. Dělá to tedy tři koruny.“

„Ccc… co?“ koktal zase Trym. „Trulsi, slyšels to?“ Truls ale neslyšel nic. Ležel na zádech na chodníku, a jak tak zíral do prázdna, mrkal při tom jak divý. Trym zalovil v kapse od kalhot a vytáhl tři koruny, které si Líza převzala. „Tak, moji drazí pánové,“ pronesl Bulík a strčil sirku do zadní kapsy. „Čas letí a my vás musíme bohužel opustit.“ Pak se dali do běhu. Zrovna když zazvonilo na hodinu, vběhli brankou na školní dvorek.

„Ahoj, Bulíku!“ pozdravil ho jeden kluk, jehož tvář se Bulíkovi zdála trochu povědomá.

„Hustý prášek! Nechceš s náma dneska po škole hrát fotbal?“ „Bulíku,“ volal zas někdo jiný. „Hele, Ole a já večer dorazíme a koupíme víc toho prašanu. Pak můžem skočit k Olemu domů a zapařit playstation, co říkáš?“ Jedna holka došla za Lízou: „Budeme s kamarádkami večer dělat pizzu. Nechceš se taky přidat?“

Bulík a Líza kývali na všechny strany a utíkali ke vchodu. „Lízo, slyšíš to?“ šeptal Bulík. „Každý se s námi chce kamarádit. Uvidíš, že si brzy najdeš nejlepšího kamaráda.“ Líza pomalu přikývla.

Zatímco se průvod, ve kterém šli, vřítil do třídy, zatáhla Bulíka za ruku:

„Bulíku, trochu jsem o něčem přemýšlela.“

„A o čem?“

Líza se uculila a sklopila zrak.

Bulík svraštil čelo. „O co jde?“

Líza otevřela pusu a už měla něco na jazyku. Pak ale jako by se rozmyslela a pusu zase zavřela. Když ji opět otevřela, vypadalo to, jako by řekla něco jiného, než původně chtěla:

„Prostě mi přišlo divné, že jsi měl u sebe sáček s prdonautím práškem. Ještě divnější bylo, že na sáčku bylo napsáno, že je to normální prdicí prášek.“

Bulík pokrčil rameny. „Tys to měl naplánované, že jo? Když jsme včera byli v zahradě doktora Proktora, naplnil jsi jeden z těch normálních sáčků prdonautím práškem. Bylo ti totiž jasné, že jednoho dne nás Truls a Trym zastaví a ty pak budeš mít u sebe sáček, abys je mohl pěkně napálit.“

Bulík nic neříkal a culil se od ucha k uchu.

„Tak řekni, je to pravda, nebo ne?“ dorážela na něj Líza.

Ale zrovinka když se Bulík chystal odpovědět, přerušila je paní Strobeová svým důrazným hlasem: „Dobré ráno, mé drahé děti. Hezky se posaďte a buďte, prosím, zticha jak myšky.“

A taky že byli. Teda skoro jako myšky.

Truls a Trym toho dne do školy nedorazili. Zůstali doma, a to ze čtyř docela prostých důvodů. Prvním z nich bylo, že by na ně ten mrňavý ďáblík mohl narafičit nějaké další lstivé kousky. Druhý byl ten, že ostatní děti ve škole možná slyšely

o tom, co se stalo, a místo toho, aby se Trulse a Tryma dál bály, by si z nich dělaly srandu. Třetí důvod byl zkrátka ten, že Truls a Trym byli docela leniví chlapíci. Čtvrtým a nejdůležitějším důvodem bylo to, že museli sehnat někoho, kdo by jim pomohl vymyslet nějakou pomstu. A nikdo nebyl pomstychtivější než jejich tatík, pan Trán. A právě nyní seděl ten jejich obrovský tlustý tatík v obrovském tlustém křesle v té obrovské tlusté vile a škrábal si své špeky na břichu.

„Zajímavé. Takže tenhle profesůrek má nějaký prášek, který dovede vystřelit člověka do vzduchu? A k tomu ještě jiný prášek, za který jsou děti ochotné zaplatit?“

„Ano,“ přitakal Truls.

„Ano,“ přidal se Trym.

„Tohle nejsou hloupé vynálezy,“ řekl pan Trán se zlým úšklebkem ve tváři a píchl klacíkem do klece, tam, kde se snažilo uprchnout jedno vyděšené morče.

„Chlapci, myslím, že mám plán. Plán, na kterém vyděláme všichni.“

„Jupí,“ zavýskl Truls.

„Jupí,“ zajásal Trym. „Jaký plán?“

„Krádež,“ odpověděl pan Trán.

„Nádhera!“ vykřikl Truls.

„Čím začneme?“ zeptal se Trym.

„Začneme samozřejmě tím…“ Pan Trán se sténavě natáhl po telefonu. „Že zavoláme na policii.“

13. kapitola

Dokonalý den?

Bulík a Líza cestou ze školy tančili. Byl to dokonalý den. Všechno začalo tím, že Truls a Trym snědli prdonautí prášek, který je vystřelil do vzduchu. A pokračovalo tím, že se s nimi chtěly všechny děti kamarádit. Dokonce i paní Strobeová měla dobrou náladu. A když jí Bulík dal jednu ze svých neobvyklých odpovědí, smála se, až jí tekly slzy, poplácala ho po hlavě a řekla, že ji nepřestává udivovat, kolik prapodivných věcí se mu tam vejde. A odpoledne měli Líza, Bulík a doktor Proktor prodávat ještě víc prášku, skamarádit se s ještě více dětmi a sníst ještě více karamelového pudinku, a pak jenom čekat, než bude 17. května. Takže se není co divit, že jim bylo do tance. Neboť co se mohlo pokazit?

Nic, říkal si Bulík.

Nic, říkala si i Líza.

Proto je vůbec nezarazilo, že v Dělové ulici parkovalo policejní auto. „Uvidíme se po večeři,“ vesele zašvitořila Líza.

„Jasnačka,“ prohodil Bulík a jedním skokem přeskočil branku.

Vyběhl schody, a zrovna když chtěl vejít dovnitř, všiml si, jak hustým trávníkem kráčí nějaká skupinka lidí k brance doktora Proktora. Byli to dva muži v policejních uniformách, jeden s převislým knírem, druhý s knírem skrouceným. Působili oba dost odhodlaně a mezi sebou drželi doktora Proktora, který rozhazoval rukama a vypadal velice rozrušeně.

„Stůjte!“ křičel na ně Bulík, seskočil ze schodů a utíkal k plaňkovému plotu. „Ve jménu zákona stůjte!“

Skupinka se zastavila a otočila k Bulíkovi.

„To my jsme tady zákon,“ řekl policista s převislým knírem. „Ne ty.“

„Co se tu děje? Co udělal doktor Proktor?“

„Provinil se proti zákonu,“ odpověděl policista se skrouceným knírem. „A něco takového nebere policie na lehkou váhu.“

Doktor zavzdychal. „Oni tvrdí, že tady dětem v okolí prodávám životu nebezpečný prášek. Vždyť Prdicí Prášek Doktora Proktora by neublížil ani mouše.“

Policisté vyvedli doktora Proktora brankou k zaparkovanému autu. Bulík se rozběhl za nimi. „Počkejte!“ zakřičel na ně. „A kdo říká, že Prdicí Prášek Doktora Proktora je nebezpečný?“

„Otec dvou chlapců, které tento pekelný prášek vystřelil do vzduchu,“ prohlásil ten s převislým knírem a otevřel Proktorovi zadní dveře od auta. „Volal nám a oznámil, abychom tohoto šíleného profesora zadrželi. A v tom měl samozřejmě pravdu.

Vystřelovattakmladéchlapce dovzduchu… Doktore,tadypozor na hlavu.“

„Bulíku, běž se navečeřet,“ posílal ho domů doktor Proktor, zatímco ohýbal hlavu, aby mohl nastoupit do auta. „Mně se snad podaří vysvětlit toto nedorozumění na policejní stanici.“

Ale Bulík se jen tak nedal. „Vy zabedněné palice! To přece nebyl doktor Proktor, kdo jim dal ten prášek, který je vystřelil na dub!“

„Pa-li-co?“ vykoktal ze sebe ten se skrouceným knírem.

„Tak kdo jim teda dal ten prášek?“ nechápal ten s převislým knírem.

„To jsem byl já,“ přiznal se Bulík a rázně se před nimi postavil s rukama v bok.

Ti dva policisté se podívali nejprve na Bulíka, poté jeden na druhého a pak se dali do smíchu.

„Takový mrňavý capart jako ty?“ chechtal se ten se skrouceným knírem.

„Že by takový skrček měl co do činění s tak závažným přečinem?“ řehtal se i ten s převislým knírem.

„Tak dobrá,“ procedil mezi zuby Bulík a nasupil se asi jako nafukovací žába. „Kdybyste ve jménu zákona poslouchali, tak by ty vaše bystré policejní mozky slyšely, že jsem říkal, že je

ten prášek vystřelil na dub. Vy jste o žádném stromě nemluvili, takže jak jinak jsem to mohl vědět?“ „Hmm,“ zamyslel se ten s převislým knírem, nadzvedl si policejní čepici a poškrábal se na lesklé lebce, kterou měl pod ní.

„Na tom něco je. Jak je teda možné, žes to věděl?“

„Vždyť vám to tu celou dobu povídám,“ prskal Bulík. „To já jim prodal ten prášek. A ne ten normální, neškodný prášek, který prodává doktor Proktor. Kdepak, drazí pánové…“

Bulík se zhluboka nadechl, aby ze sebe vypravil velmi dlouhou větu:

„Prodal jsem jim Prdonautí Prášek Doktora Proktora i přesto, že sám doktor rozhodl prodávat jej výhradně Americkému národnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku NASA, protože se jedná o vysoce výbušnou speciální směs, která se musí užívat v minimálním množství, a to pouze lidmi, kteří mají přinej

menším čtyřleté astronautické vzdělání, a kteří přesto musí mít na sobě ochranné vybavení a být pod dohledem nejméně dvou dospělých osob!“

Bulík byl během své promluvy stále více vzteky bez sebe a teď už jen poskakoval na místě. „Hmm,“ zamyslel se ten se

skrouceným knírem. „A kdo vyrobil tenhle… ehm, prdonautí prášek?“

„To já,“ vzdychl doktor Proktor v autě. „Ale já můžu za to, že se dostal až do Trulse a Tryma,“ řekl Bulík. „Hmm,“ ozvalo se zpod převislého kníru. „Jak se na to tak dívám, budeme vás muset zatknout oba dva. Co ty na to?“

„Viděl bych to stejně,“ odvětil mu ten se skrouceným knírem. A tak došlo k tomu, že doktor Proktor a Bulík byli zatčeni toho dne, který se do té doby zdál být naprosto dokonalým.

14. kapitola

Třilotřiajejichplán

Když se toho dne vrátil Lízin tatínek domů, seděla Líza pod jabloní bez jablek.

„To se mi ale ulevilo,“ zabručel velitel a otřel si pot z čela. „Mysleli jsme, že je celá oslava 17. května v troskách. Představ si, Lízo, že jsme několik dní prohledávali všechno možné, abychom našli ten speciální střelný prach k odpálení Veliké a Téměř Světově Proslulé Salvy z Děl. Už jsme si začínali myslet, že jej v Šanghaji zapomněli naložit na loď. Ale teď se ukázalo, že jej naložili jako první a že leží až úplně na dně lodi. Zítra ho vyložíme na pevninu. Dovedeš sivůbecpředstavit,jakákatastrofa by to byla, kdybychom ten prach nedostali?“

Až teď si povšiml, že ho Líza sotva poslouchala a že měla hlavu skleslou v dlaních.

„Stalo se něco, broučku?“ „Ano, něco strašného,“ odpověděla Líza sklíčeně. „Bulík a doktor Proktor byli zatčeni. Jenom kvůli tomu, že Truls a Trym snědli trochu prdonautího prášku.“ „Já vím,“ řekl velitel.

„Ty to víš? Jak to, že to víš?“

„Protože policie nás požádala, jestli bychom je nemohli umístit do nejbezpečnější cely v celé severní Evropě, teda až na Finsko. No a už v ní jsou.“

„Myslíš jako… to máš jako na mysli…“ soukala ze sebe zděšeně Líza.

„Ano,“ přikývl otec. „Jsou zavření v Cele smrti.“

„V Cele smrti! Vždyť Bulík a profesor nejsou přece vůbec nebezpeční!“

„Policie je jiného názoru. Pan Trán jim vysvětlil, že profesor je potřeštěný šílenec, který nemá všech pět pohromadě, a pokud ho nedají okamžitě za mříže, vynalezne nějakou atomovou

bombu.“

„Pan Trán? A oni mu věří?“

„Pochopitelně že panu Tránovi věří. Byl to přece on, kdo nám pomohl vynaleznout nejtvrdší a nejzáhadnější materiál na

světě. Ten, který se používá na výrobu dveří u nejbezpečnějších cel na…“

„No jo, tati, to už jsem slyšela,“ vzdychla Líza. „Co teď ale uděláme?“

„Teď?“ Velitel hlasitě zavětřil vůni, která se linula z otevřeného okna od kuchyně. „Jak tak čichám, vypadá to, že teď si dáme vídeňské řízky. Pojďme.“

A zatímco Líza šla dovnitř, vznesla se vůně vídeňských řízků nad zahradu, kde ji zachytil lehký vánek, který ji unášel dál Dělovou ulicí až dolů k fjordu, k Pevnosti Akershus, přes vysoké kamenné zdi, kolem věží a černých staromódních děl, která byla namířena na fjord. Strážní stojící před Celou smrti vdechli vůni, aniž by cokoliv postřehli, a mezitím se zbylá vůně linula dál přes mříže do chodby, která vedla ke kamennému schodišti sestupujícímu hluboko dolů k velmi tlustým a na sedm západů zavřeným železným dveřím.

Nepatrný doušek vůně z řízků se protáhl klíčovou dírkou do místnosti, která vypadala jako vnitřek dělové koule. Napříč místností vedl můstek, na jehož konci byly další železné dveře, které byly ještě tlustší a ještě lépe uzamčené než ty první. A klíčová dírka byla tak uzounká, že se na chodbu za ní dostalo z vídeňských řízků jen pár plynových molekul. Tma v chodbě byla skrz naskrz provrtána laserovými paprsky, které se všemožně křížily do všech stran. Síť paprsků byla tak těsná, že ani malilinkatá rattus norwegicus by si nemohla dělat naděje, že by se přes ně proplížila a nespustila přitom alarm. A alarm byl napojen na bezpečnostní stanoviště, kde měl vše pod dohledem příslušný gardista. Navíc byl napojen i na policejní centrálu. A ještě k tomu na protiteroristickou jednotku v útvaru rychlého nasa

zení norské policie. A na antiprotiteroristickou superjednotku v útvaru bleskurychlého nasazení.

Jak asi chápete, spuštění takovéhoto alarmu by vyvolalo velmi mnoho běhání a křičení a možná i střílení a zcela určitě bezodkladné zatčení té malé krysy nebo pavoučka, který by se pokusil o něco tak hloupého, jako je útěk z Cely smrti. Na konci chodby — a teď už z vůněřízků nezbývalo skoro nic — byly poslední dveře. Ty byly vyrobeny z materiálu, o jehož existenci téměř nikdo nevěděl, ale který byl tak tvrdý, tak důmyslně vynalezený a tak tajný, že autor této knihy musel norské vládě slíbit, že o něm v této knize už víc neprozradí.

Zkrátka řečeno — jak už jste možná stačili pochytit — z Cely smrti je naprosto nemožné uprchnout. A za těmi posledními dveřmi seděli doktor Proktor a Bulík. Zdi a strop byly bílé, bez oken a jakoby zaoblené, takže si připadali jako uvnitř vejce. Oba seděli na své pryčně a na své straně té „vejcely“, kterou osvětlovala jedna osamělá žárovka visící ze stropu. Mezi pryčnami byl jinak malý stůl, záchod s umyvadlem, které byly připevněny ke zdi, a polička s jedinou knihou, která se jmenovala Král Olav — Král lidu. Bulík ji přečetl celkem čtyřikrát. Měla spoustu obrázků a z textu Bulík pochopil, že na Olavovi byla

nejlepší jeho dobrá nálada. Všechno má ale své meze. Člověka přejde chuťčíst pořád dokola o dobré náladě, když sedí zavřený ve vězení. A ne jen tak v ledajakém vězení, nýbrž v tom nejstřeženějším vězení v celé severní Evropě. Teda kromě Finska.

Zatímco se Bulík snažil zabavit knížkou, doktor Proktor spisoval a kreslil do nějakých papírů, které našel v kapse, poškrábal se na hlavě koncem tužky, zamumlal pár řeckých hlásek a spisoval dál. Byl tak zabraný do práce, že ani nepostřehl, jak

Bulík několikrát hlasitě vzdychl, aby dal najevo, jaká to je pro kluka jako on nuda, být už tak dlouho zavřený v takovém místě, jako je Cela smrti. Najednou cosi zavětřil a popotáhl nosem:

„Profesore, cítíte tu vůni?“

Profesor přestal spisovat a čenichal: „Nesmysl. Nic tu nevoní.“

„Ale ano, já mám na takové věci čich,“ trval na svém Bulík a soustředil se. „Hmm. Že by francouzská bageta? Kdepak, trochu víc na východ. Knedlo, vepřo, zelo? Dál na jih. Vídeňské

řízky? Ano, namouduši to budou vídeňské řízky. Smažené na margarínu.“

Jakmile Bulík řekl slovo „margarín“, všiml si, že profesorova ramena sklesla a na tváři se mu objevil smutný výraz. Bulík vyskočil na jeho pryčnu a koukal mu přes rameno na nákresy.

„Pěkně kreslíte, ale barvy nic moc. Co to má být?“

„Jeden vynález,“ řekl doktor Proktor. „Stroj na uprchnutí z nejstřeženější věznice v severní Evropě. Spolu s propočty, jaká je pravděpodobnost úspěšnosti.“

„A co ty propočty říkají?“ „Vidíš to číslo?“ zeptal se profesor a ukázal na jedno číslo, které bylo dvakrát podtržené.

„Ano,“ odpověděl Bulík. „To je nula.“ „Což znamená, že naše šance na útěk jsou nulové. Jsme ztraceni.“ „Žádný strach,“ uklidňoval ho Bulík. „Určitě nás brzy pustí ven.Ažtoceléřádněprošetříazjistí, žetenprášekjevpodstatě neškodná záležitost.“

„To si nemyslím,“ prohodil sklesle profesor a zmačkal papíry.

„Cože? No to se vsaďte, že pustí!“

„Kéž by tomu tak bylo,“ posteskl si profesor a chtěl hodit papíry do záchodu, ale netrefil se. „Nechtěl jsem to říkat dřív, ale policie mi během výslechu sdělila, v jak velkém průšvihu vlastně jsme.“

„Co říkali? Co přesně říkali?“

„Poněvadž je ten malý chlapík jménem Bulík ještě dítě, nemůžeme ho zavřít do vězení, ale ať počítá s tím, že stráví minimálně jeden rok v nápravném zařízení pro mladistvé.“

„Pro mě za mě! Taková hrůza to zas nebude. Možná tam budou konečně mít nějaký orchestr, kde mě nechají hrát na trubku. Co ještě říkali?“

Doktor se zamyslel, odkašlal si a pokračoval:

„A vy, profesore,dostanete jakožto dospělý až dvanáct let za mřížemi, ať už tady nebo někde jinde, a po zbytekživota budete mít zakázáno vymýšlet jakékoliv další vynálezy. Rozuměl jste?“

„Ojojoj,“ zavzdychal Bulík. „To už je horší.“ „Mnohem horší,“ dodal doktor Proktor. „Nesnesu pomyšlení ani na dvanáct let, ani na mříže. A už vůbec ne na to, že bych nesměl dál vynalézat. Musím odtud uprchnout.“

„Hmm,“ dumal Bulík. „Ale kam?“ „Do Francie. Musím najít Julietu Margarínovou. Ona mi po-může, schová mě před policií, poskytne mi úkryt. A sýr Brie. A červené víno.“

„Ale jak?“

„Samozřejmě že na motocyklu. Potřebuje jen trochu promazat a pak pojede jako… ehm, jako po másle.“ „Ale jak vás odtud dostaneme?“ „Nemám tušení… anebo, počkat!“ Doktor Proktor vypa

dal, jako by se ponořil do myšlenek. „Možná se mi do výpočtů vloudila nějaká ta chybička.“ Sebral z podlahy zmačkané papíry, rozložil je, uhladil dlaní, očima klouzal po papírech nahoru a dolů, cosi zamumlal a dal se znovu do spisování a počítání. Bulík ho napjatě pozoroval. Až do té chvíle, kdy profesor opět zmačkal papíry, odhodil je za sebe a bouchal čelem o stůl.

„Nemá to cenu!“ vzlykal a chytal se za hlavu. „Mé výpočty se nikdy nemýlí.“

„Hmm,“ hloubal Bulík a zamyšleně si pode-přel bradu ukazováčkem.

„Nevypadá to moc dobře.“

„Vypadá to naprosto strašně,“ vykřikl doktor Proktor. „Co teď budeme dělat?“

„Teď?“ zeptal se Bulík, který uslyšel zachrastit klíče a zavětřil vůni. „Vypadá to, že teď budeme mít rybí karbenátky.“

Po večeři šla Líza do zahrady. Potřebovala přemýšlet. Posadila se do trávy pod jabloň bez jablek a opřela si hlavu o ruce. Musela ale pořád dokola myslet na to, že z Cely smrti neproklouzne ani myš a že Bulík s doktorem Proktorem byli ztraceni. Vyšlo z ní říhnutí s příchutí vídeňského řízku a bylo jí ze všeho do breku. Začala plakat, ale vždycky byla z pláče hrozně ospalá, takže se dala do zívání. Svítilo na ni odpolední slunce a jeden ptáček seděl na jabloňové větvi a zpíval. Ale o ničem z toho už Líza nevěděla, protože usnula. A když se probudila, slyšela místo ptačího zpěvu jiné hlasy. Ozývaly se na druhé straně plotu. Na cestě stáli nějací lidé a o něčem hovořili. „Vidíte támhle ty oprýskané dveře od sklepa,“ zašeptal hlas, který byl Líze hned povědomý. „Jsou určitě zavřené. O to se, chlapci, postaráte levou zadní.“

„To bude hračka,“ řekl další hlas, který jí byl ještě povědomější. „Prostě je vypáčíme a bude.“

„Vloupačka!“ vyhrkl třetí hlas, který už rozpoznala s naprostou jistotou. „To bude žůžo!“ Zvedla se, aby opatrně nakoukla přes plot. Viděla tam záda tří osob, které opatrně nahlížely přes plot do zahrady doktora Proktora.

„Tak se mi líbíte, chlapci,“ zašeptal hlas pana Trána. „A až budete ve sklepě, vezmete všechen prdicí a prdonautí prášek, který najdete. Jasné?“

„Ano, tati,“ ozval se Truls.

„Ano, tati,“ ozval se i Trym.

„A potom prodáte prášek dětem ve škole.“

Otočili se, ale Líza se rychle stačila sehnout.

„Tati, a co s tím prdonautím práškem?“ zeptal se Truls. „Checheche,“ řehtal se pan Trán. „Už jsem mluvil s lidmi v Houstonu. Velice je zajímal vynález, který dokáže vyslat člověka do vesmíru bez použití raketoplánu.“

„Tati, a co to je za lidi?“ zeptal se Trym.

„Americký národní úřad pro letectví a kosmonautiku — NASA, ty tupče,“obořilsenanějpanTrán.„Ažbudememítten prášek, půjdu rovnou na patentní úřad, aby mi na něj dali pa

tent.A i kdybyse tenpitomýprofesůrekpostavil nahlavu,prá

šek pak můžu prodávat jen já. Chlapci, bude ze mě milionář!“

„Tati, ty už přece milionář seš, ne?“

„Jistě že jsem. Ale mít tak pár miliónů navíc, můžu si pořídit ještě jednoho hamra. A krytý bazén. Co vy na to?“

„Paráda, tati!“ radovali se Truls a Trym.

„Dobrá,“ mnul si ruce pan Trán. „To by bylo. Teď už víme, jak se věci mají. Seženeme páčidlo a kukly a zítra večer vyrazíme. Checheche.“

Líza seděla jako přikovaná a poslouchala vzdalující se kroky a smích pana Trána. Pak vyskočila a utíkala domů.

„Tati, tati!“

„Co se děje, Lízo?“ zamručel velitel, který si četl na pohovce noviny.

Vcukuletu mu povyprávěla, jak ji rodina Tránů vzbudila a jak slyšela, co všechno mají za lubem. Ale zatímco mluvila, objevil se na velitelově tváři široký úsměv.

„Proč se usmíváš?“ zakřičela Líza, když mu všechno pověděla. „Ty mi nevěříš?“

„Moje drahá Lízo, ty nikdy nelžeš,“ smál se velitel tlumeně. „Nechápeš ale, že to celé byl jenom sen, který se ti zdál ve spánku? Že by se pan Trán a jeho rodina vloupala k nějakému profesorovi, aby ukradla jeho vynález?“ Velitel se smál, až se za břicho popadal. „To se teda povedlo.“

Líze to pomalu docházelo: Kdo jí uvěří, když ani vlastní otec ne? Kdo jí teď pomůže? Odpověď jí byla jasná: Nikdo. Nikdo jiný než ona sama.

Slunce právě zapadlo a přesně za den má Prdicí Prášek Doktora Proktora skončit v rukou tří lotrů. A Líza byla jediná, kdo

o tom věděl.

15. kapitola

Cela smrti

Té noci probudil Bulíka nějaký zvuk. Opřel se na pryčně

o loket a nadzvedl se. Na druhé pryčně se do tmy ozývalo chrápání doktora Proktora. Ale Bulík dobře věděl, že tenhle zvuk ho neprobudil. Na okamžik si nebyl jistý, jestli to třeba nebylo kručení v jeho vlastním břiše, protože po těch mizerných rybích karbenátcích už nic víc k snědku nedostali. Tuhle myšlenku ale zavrhl. Neboť Bulík měl neodbytný pocit, že s doktorem Proktorem už nejsou v cele sami…

Mžoural očima do tmy.

Neviděl však nic než černo.

Jenže v jediném proužku světla, který pronikal dovnitř klíčovou dírkou, náhle něco spatřil. Jakoby záblesk bílých a docela ostrých zubů. Pak to zase zmizelo.

„Ahoj, ty tam!“ zavolal Bulík, odhrnul ze sebe přikrývku, seskočil z pryčny, zamířil ke dveřím a rozsvítil.

Chrápání doktora Proktora ustalo, a když se Bulík otočil, uviděl profesora s obličejem bledým jako křída, který stál na pryčně jen ve spodním prádle a ukazoval na zvíře pod ním.

„To — to — to je…“ koktal profesor. „Já vidím, co to je,“ doplnil ho Bulík.

„J — j — já mám smrtelný strach z — z — z…“ koktal zase profesor.

„Z toho zvířátka tady?“ zeptal se Bulík.

Profesor přikývl a celý roztřesený se tlačil zády ke zdi: „Podívej, jaké má ta potvora zuby.“

„Potvora?“ nechápal Bulík a posadil se na bobek před to zvířátko. „Profesore, tohle je rattus norwegicus. Malá, přátelská a usmívající se rattus norwegicus. Vždyť se o ní v jedné poznámce pod čarou zmiňuje W. M. Poschi ve své knize ,ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI‘. Ale jenom proto, že šíří mor a další neškodné nemoci.“

Ta malá krysa mrkala na Bulíka svýma hnědýma krysíma očima.

„Já za to prrrostě nemůžu,“ bránil se doktor Proktor. „Když vidím krrrysu, začnu se vždycky třa — třa — třást. Kde se tu vůbec poděla? Jak se sem dostala?“

„Dobrá otázka,“ odpověděl Bulík, škrábal se na hlavě a rozhlížel se okolo. „Profesore, napadlo vás totéž co mě?“ Doktor Proktor zíral na Bulíka. „My — my — myslím, že ano.“ „A co že nás to napadlo?“

„Napadlo nás,“ řekl profesor a úplně přitom zapomněl na svůj strach, seskočil na podlahu a oblékl si svůj profesorský svrchník, „že když je možné dostat se někam dovnitř, musí být taky možné dostat se odtamtud ven.“

„Přesně tak,“ souhlasil Bulík a natáhl jeden prst, k němuž ta malá krysa zvědavě přičichla. „Navrhuju proto, abychom naši krysí kamarádku pozorně sledovali, až se vydá zpátky na cestu domů.“

16. kapitola

Velkýútěk

Když Líza příštího rána zazvonila u dveří žlutého domku, otevřela jí Bulíkova sestra Eva. Ta se na Lízu podívala malýma, docela zlostnýma očima, které pukaly vztekem stejně jako dva nové beďary na její tváři, a posměšně ji upištěným hlasem odbyla: „Bulík není doma, Prdolízo.“

„Já vím. Je ve vězení.“

Evě málem vypadly oči z důlků: „Ve vězení?“

„Ano. V Cele smrti.“

„Mami!“ křičela Eva přes rameno. „Bulík je ve vězení!“

Zaslechly,jakse někdos rámusempřehrabujevevěcech.Pak pád a možná i pár nadávek. „To vám nepřišlo divné, že jste ho od včerejška neviděly?“ zeptala se Líza.

Eva pokrčila rameny. „Není to žádná sranda zahlédnout něco tak mrňavého, takže mi nepřijde zas tak divné, když ho pár dní nevidím. Aspoň mám od něho pokoj.“

„Jde o to,“ začala Líza, „že vězně v Cele smrti můžou navštívit jenom nejbližší rodinní příslušníci, takže jsem si říkala, jestli byste mu nepředaly tenhle dopis.“ Držela v ruce obálku.

„Uvidíme,“ řekla Eva a sebrala jí dopis z ruky. „Jestli budeme mít čas.“

Bulík a doktor Proktor leželi na podlaze a spali jako zařezaní, když vtom s nimi zatřásl královský gardista vykonávající dozorčí službu, oblečený do černé uniformy a klobouku, na kterém byl veliký srandovní střapec.

„Jejdanánky, asi jsme při tom sledování krysy usnuli,“ mnul si Bulík rozespale oči. „Návštěva pro vězně číslo 000002,“ oznámil dozorce nevlídně.

„To mám být jako já?“ zeptal se ospale Bulík. „Nebo on?“

„Ty,“ odpověděl dozorce. „Tenhleten je vězeň číslo 000001.“

Bulík se rozhlédl kolem sebe. „A kde je…? Kam se je

nom…?“ „Támhle,“ ukázal dozorce podrážděně na profesora, který pořád ještě tiše chrápal. „Ale ne on!“ zvolal Bulík. „Krysa! Vyběhla ze dveří krysa, když jste vešel?“ „Ničeho jsem si nevšiml. Tak budeš chtít tu návštěvu, nebo ne?“ Bulík šel za dozorcem všemi těmi tlustými a nyní otevřenými dveřmi, chodbou s vypnutými laserovými paprsky, přes můstek, nahoru po schodech, otevřenými dveřmi s mřížemi a do návštěvní místnosti. Na jedné z židlí tam seděla Eva a převalovala v puse žvýkačku.

„Ahoj,“ pozdravil Bulík překvapeně svou sestru a usmál se na ni. „To je od tebe moc hezké, že jsi mě přišla navštívit.“

„Jen si nemysli. Sama bych nepřišla. Poslala mě máma. Nějak se na návštěvu ve vězení necítila. Mám pro tebe dopis. Od té pitomé holky odvedle.“

„Od Lízy?“ zazářil Bulík a převzal si obálku. Hned si všiml, že už ji někdo otevřel. „A co mi teda píše?“ zeptal se naštvaně.

„Jak to mám asi tak vědět?“ tvářila se Eva nevinně.

Bulík si dopis přečetl v duchu a strčil si jej do kapsy.

„Co je to NASA?“ zeptala se Eva.

„A jinak něco nového?“ dělal Bulík jako že nic.

Eva si odfrkla a zvedla se k odchodu. „Musím do školy. Přeju hezký den ve vězení.“ Když Bulíka odvedli zpátky a zapadly za ním všechny dveře na zámek, podal profesorovi dopis.

Doktor Proktor četl nahlas:

Špatné zprávy. Tránovi se chtějí večer vloupat do profesorova sklepa a ukrást prdonautí prášek. Chtějí na ten vynález dostat patent a prodat ho úřadu NASA. Musíme něco podniknout. Líza.

„To je čiré zoufalství,“ vybuchl profesor. „Chtějí mě okrást! Připravit mě o můj vynález.“ „Líza má pravdu,“ prohlásil Bulík. „Něco musíme podniknout. Musíme se odtud dostat.“

„Ale jak? Vždyť krysa je fuč.“ „Nemám tušení,“ odpověděl mu Bulík. „Dejte mi ten dopis. Spláchneme ho do záchodu, aby nikdo nezjistil, že s námi Líza spolupracuje. Jinak ji taky zavřou.“ Bulík zmačkal dopis, hodil ho do záchodu a spláchl. Záchod dlouze a hlasitě zakloktal, papír zmizel a bylo slyšet napouštění

vody do splachovadla. Bulík se zamyšleně škrábal na své zrzavé hlavě a díval se do míst, kde ten zmačkaný papír zmizel. Myslel na to, jak ten dopis teď pluje potrubím kamsi dolů. Dál a dál dolů. Dokud se neocitne ve větším odpadním potrubí někde tam hluboko pod nimi. V odpadním potrubí, kde to beztak zapáchá a kde se to jen hemží…

„Víte co? Myslím, že jsem přišel na to, kam se poděla ta naše krysí kamarádka.“

„Opravdu?“ podivoval se profesor.

Bulík ukázal dolů do záchodu.

„Vyplavala nahoru trubkami ze stoky. A zpátky se vrátila stejnou cestou.“ „Fujtajbl,“ otřepal se profesor a držel se přitom za nos.

„Jak se to vezme,“ pokračoval Bulík. „To odpadní potrubí totiž teče dál. A pak ještě dál. Až úplně do moře. Nebo možná i do čističky. Po cestě budou žebříky vedoucí k víkům od kanálu a přímo za nimi jsou ulice Osla. Profesore, chápete, kam

tím mířím?“ Profesor, který zřejmě chápal, kam Bulík míří, na něj nedůvěřivě pohlédl: „Ty jsi šílený!“ vyjekl. „Kdepak šílený,“ smál se Bulík. „Spíš docela mazaný. A velmi, velmi malý. Doufejme, že dost malý.“

„To nemůžeš! To nesmíš!“

„Můžu, smím a taky že to udělám,“ umanul si Bulík.

„Dozorci sem nahlížejí každou chvilku, neujde jim, že jsi pryč.“

„Počkáme do večera. Pak zhasneme světlo a budeme dělat, jako že jsme šli spát. A v té černočerné tmě…“

Slunce vyklouzlo na oblohu a jeho paprsky dopadaly na Oslo, které už se pomalu připravovalo na oslavu 17. května, do níž zbývaly pouhé dva dny. Lidé poklízeli v domech a vysazovali květiny do truhlíků, žehlili vlajky a kroje, opakovali si recepty na tradiční krém z našlehaných vajec a pobrukovali si národní písně. A zatímco slunce začínalo klesat směrem ke kopci Ullernasen v západní části města, na molu vynášela posádka poslední bedny z lodě, která připlula ze Šanghaje.

Sluneční paprsky pronikly mezi prkny přístaviště a odrážely se v mořských mušlích. A nejen v takových těch škeblích a kamíncích, které byly přisedlé na pilířích přístavní hráze. Ale i v těch, které se pohybovaly. V černých škeblích, které byly přisedlé k zádům něčeho, co se vlnilo z temného otvoru odpadního potrubí. Škeble na zádech něčeho, co nevidělo jídlo od té doby, kdy to před pár dny spořádalo kožovité maso pětatřicetiletého mongolského hryzce.

Slídilo to ve vodě. Slyšelo to vrzání v přístavních prknech. Vidělo to podrážky holínek. Jídlo. Byl to nějaký muž, který nesl dřevěnou bednu. Potvora se prudce obtočila kolem jednoho kůlu a vyrazila vzhůru proti oslepujícímu slunci, vztyčila se, ohnula se nad nebohým dělníkem a slyšela, jak kroky na přístavní hrázi ustaly. Potvora rozevřela chřtán, slunce osvítilo hrozivé tesáky, a pak zaslechla výkřik. Tak se jí to líbí, jídlo by mělo pěkně křičet…

Připravila se na pořádné sousto. Ale odpolední slunce bylo tak nízko a stále dost oslňovalo a potvora už celé dny nespatřila denní světlo. Musela kousnout naslepo. Do něčeho se zakousla, popadla to a rychlostí blesku skočila zpátky do vody. A hned nato do odpadního potrubí. Jídlo! Zatímco plavala kanaliza

cí města Osla, cítila, jak žlázy v celém těle začínají vylučovat žaludeční šťávy. A pak, někde tam dole hluboko v kanalizaci, v proužku světla, který dopadal víkem kanálu z ulice vysoko nad ní, se zastavila, aby si jídlo pořádně vychutnala. Ale co to… co to mělo znamenat? Chuť dřeva? Vyvrhla to jídlo ven. Vlastně to vůbec nebylo jídlo. Byla to dřevěná bedna. Potvora zuřila vzteky. Zatracená bedna! Čert aby ji vzal! To je k vzteku!

Ale pak něco zaslechla. Odkudsi z kanalizace se nesla ozvěna pípnutí. Krysího pípnutí? Rattus norwegicus? Jídlo! Šup, a potvora se hnala útrobami kanálů dál, hladová jak vlk, na cestě za novou kořistí. Zůstala po ní dřevěná bedna, která se pohupovala v odpadní vodě. A v tom proužku světla, který pronikal dolů víkem od kanálu, se dal přečíst následující nápis natištěný červenými písmeny:

„VAROVÁNÍ! VYSOCE VÝBUŠNÝ SPECIÁLNÍ STŘELNÝ PRACH ZE ŠANGHAJE URČENÝ K VELIKÉ A TÉMĚŘSVĚTOVĚ PROSLULÉ KRÁLOVSKÉ SALVĚZ DĚL V PEVNOSTI AKERSHUS.“

Slunce kleslo ještě níž ke kopci Ullernasen a pomalu za něj zacházelo. Poslední sluneční paprsky natáhly své dlouhé bílé prsty nad krajinu, jako by se slunce zoufale snažilo něčeho zachytit. Ještě na pár okamžiků dosáhly paprsky až do Dělové ulice, ale pak se pustily a slunce zmizelo za obzorem. Nastal večer.

V jedné ze svých tří garáží v Dělové ulici pozorovali Truls a Trym pana Trána, jak ve svém černém hamru vytahuje z bedny na nářadí veliké páčidlo. Oba dva dostali kuklu, což je taková ta pokrývka hlavy, která zakryje všechno kromě očí a úst. Výborná věcička do velké zimy. Anebo například

když se máte někam vloupat. Protože i když vás při tom vloupání někdo uvidí, můžete dát krk na to, že vás pak nepozná. Ledaže byste na sobě pořád ještě měli tu kuklu, to dá rozum.

„Takže takhle,“ ukázal pan Trán a zaklínil páčidlo do spáry ve dveřích. „A pak tak a tak.“

„Takže tak,“ opakovali po něm Truls a Trym s navlečenými kuklami. „A pak takhle a takhle.“

Donekonečna opakovali a nacvičovali vloupání. Ale moc rychle to nešlo, protože Truls a Trym nebyli zrovna nejchytřejší chlapci na světě. Ostatně nejen na světě. Nebyli nejchytřejšími chlapci ani v Norsku, ani v Oslu a ani v Dělové ulici. Poněvadž nejchytřejší chlapec z Dělové ulice právě seděl celý nervózní na pryčně v Cele smrti. Nikdy předtím tak nervózní nebyl. Ano, tak nervózní, že to hraničilo se strachem. A dlužno říct, že Bulík, vězeň číslo 000002, měl většinou pro strach uděláno.

„Co děláte?“ zeptal se doktora Proktora, když viděl, že si sundal svůj profesorský svrchník, obrátil jeho kapsy naruby a opatrně vytřepal jejich obsah na jeden ze svých poznámkových papírů.

„Trochu jsem přemýšlel,“ začal profesor. „Tam dole bude pořádná tma. A nemáš žádnou baterku. Vzpomněl jsem si, že v kapsách od svrchníku mám vždycky zbytky nejrůznějších prášků, které jsem vynalezl. A podívej, co jsem našel…“

Bulík k němu přistoupil a podíval se na papír, kde ležela pěkná vrstva světle zeleného prášku.

„To už jsem někde viděl. To je přece Světle Zelený Prášek Doktora Proktora. Měl jste ho v jedné zavařovačce ve sklepě. Říkal jste, že to je světélkující prášek, který udělá člověka samo-svítícím. A že to byl poněkud nepovedený vynález.“

„Možná tak nepovedený nakonec nebude,“ podotkl profesor a opatrně přeložil papír napůl, aby prášek sklouzl do ohybu. „Otevři ústa!“

Bulík otevřel ústa, jak jen to šlo, a profesor mu do té jeho malinké pusinky nasypal prášek. „Chvíli potrvá, než začne působit. No a do té doby…“ Profesor vyprázdnil druhou kapsu svrchníku na papír. „Snad to není to, co si myslím?“ zeptal se Bulík, když viděl na profesorových výpočtech ležet malá světle modrá zrnka. „Přesně to,“ odpověděl profesor. „Prdonautí prášek. Škoda, že ho nemám víc.“ „K čemu mi ale bude?“ „Kanály bývají uzavřené. A jejich víka těžká, nepohneš s nimi. Jestli se chceš dostat ven, musíš…“

„Vyprdnout jedno z nich do vzduchu!“ zvolal ten nejchytřejší chlapec z Dělové ulice.

Profesor přikývl a nasypal prdonautí prášek do obálky, ve které došel Lízin dopis.

„Není toho víc než na jeden jediný pořádný prd, takže s tím šetři.“

„Bez obav,“ ujistil ho Bulík, přeložil obálku a zastrčil si ji do kapsy od kalhot.

Profesor si ho pozorně prohlížel. „Jsi nějak zelený v obličeji. Je ti špatně?“

„Není,“ odpověděl Bulík překvapeně. „Jsem jenom krapet… ehm, nervózní.“

„Dobře, v tom případě už začal působit samosvítící prášek. Rychle, musíme jednat dřív, než nám vyprchá účinek.“

Profesor šel ke dveřím a přiložil prst k vypínači. Váhal.

„No tak, zhasněte!“ pobídl ho Bulík.

Profesor vzdychl, zhasl světlo a byla tma. Ale ne úplná. Protože Bulík před sebou viděl zářivé zelené světlo. Neviděl ale, odkud vychází. Dokud se nepodíval na své nohy. „Haló!“ zavolal. „Já jsem průhledný! Vidím svou vlastní kostru!“ „Asamosvítící,“ upozornilhoprofesor.„Budešsámsobědělat baterku. Teď sebou ale hoď!“ A tak Bulík vylezl na hranu záchodu a skočil do vody, která vystříkla do vzduchu. „Brrr,“ otřásl se zimou. „Připraven?“ zeptal se profesor a podíval se dolů na toho malinkého a samosvítícího kluka, který šlapal v záchodě vodu. „Připraven!“ odpověděl Bulík.

„Nadechni se a zadrž dech.“

„Rozkaz!“ řekl Bulík, nadechl se a dvěma prsty si ucpal nos.

Profesor zatáhl za šňůru splachovadla. Záchod kloktal, chrochtal a šuměl. Nakonec zvuk přešel v syčení, a když profesor

nahlédl do záchodové mísy, nebylo v ní po Bulíkovi ani památky.

17. kapitola

Životv kanalizaci

Bulík letěl volným pádem. Jednou se svezl na tobogánu na koupališti, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jeho tělo fičelo jako torpédo vystřelené do středu Země. Pak to s ním v ohybu potrubí švihlo doleva, a hned nato doprava. A zase rovnou dolů. Připadal si jako kovboj sedící na divokém koni z vody. Nemohl si zkrátka pomoct a musel za jízdy radostně vykřiknout: „Juchů!“

Velikost odpadního potrubí mu byla jako na míru a vody v něm bylo tak akorát, aby tlumila všechny nárazy a zatáčky. Unášelo ho to dál a dál dolů, a přestože kolem byla stále větší tma a zima, báječně si to užíval a všechno okolo něj zářilo tak zeleně, že ani nepomyslel na to, jak je promočený a promrzlý. A bylo úplně jasné, proč se té kryse z jejich cely chtělo vyplavat a vyšplhat až do jejich záchodu. Božínku, vždyť tohle byla horská dráha, jakou svět neviděl!

Pokaždé když projel ohybem potrubí a znovu ho to vrhlo do nového volného pádu, cítil tak příjemné šimrání v břiše, že si přál, aby ta jízda nikdy neskončila. Jednou ale skončit musela. A taky že skončila. Docela nečekaně. Zdi úzkého potrubí zmi

zely a on letěl jak placka břichem dolů a viděl, jak se k němu nepříjemnou rychlostí blíží něco černého. A pak ho to trefilo. Nebo lépe řečeno: Bulík trefil to! Co svět světem stojí, nikdo nebyl svědkem ošklivějšího placáku v kanalizaci města Osla. Na zdi okolo vyšplouchla hnědá voda, tampóny a použitý toaletní papír. A jak to pálilo! Bulík měl pocit, že se mu celý předek těla smaží na pánvi.

Postavil se a zjistil, že mu voda sahá jen po pás. Rozhlédl se kolem sebe. Až na to zářivé zelené světlo byla kolem tma jak v pytli. A když dostříkala všechna voda z potrubí, nastalo taky

naprosté ticho. Hrome, ale ten smrad! Páchlo to tak neskutečně, že autor této knihy vám radí udělat totéž, co musel po zvážení udělat i Bulík: přestat na to myslet. Na co jsem to jenom myslel? ptal se Bulík sám sebe, poněvadž už teď přestal myslet na ten zápach. Už to mám, musím najít nějaké víko od kanálu. A tak se začal brodit kanalizací, aby z ní našel nějaký východ.

Najít v kanalizaci víko od kanálu po západu slunce ale není taková hračka, jak by si člověk možná myslel. To proto, že slunce už nesvítí těmi malými otvory ve víku. A přestože Bulík sám svítil, nedosáhlo jeho světlo dost vysoko na to, aby osvítilo kanálové šachty nad ním. Ale nevzdával se.

Když už se brouzdal hodně dlouho, zaslechl syčivý zvuk. Říkal si, že takový zvuk určitě vychází z nějakého víka od kanálu.

Odkud by se jinak vzaly tyhle syčivé zvuky v kanalizaci, kdo by je tam asi tak dělal, pomyslel si. Nebyl si ale úplně jistý a neušlo mu, že když se blížil k místu, odkud zvuk vycházel, bilo mu srdce rychleji. Mnohem rychleji… A jakmile zahnul za jeden roh, zastavil se a byl zticha. Dočista zticha. Byl tak zticha jak

ještě nikdy předtím.

Zdálo se mu totiž, že něco zahlédl.

Něco, co se zalesklo těsně za kruhem zeleného světla. Řada velmi bílých, přespříliš ostrých a nadmíru velkých zubů. Tak velké a ostré zuby přece nemají v osloské kanalizaci co dělat. Takové by měly být jenom vAmazonce nebo tam někde. A na hrůzu nahánějícím obrázku na straně 121 v knize „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“. Přesněji řečeno, ve chřtánu největšího a nejobávanějšího škrtiče na světě, anakondy.

Byla to už nějaká doba, kdy Bulík naposledy četl kapitolu

o anakondě v té tlusté, staré knize po dědečkovi, ale každé prachem zastřené slovo v něm teď stálo černé na bílém. A Bulíkovi bylo jasné, že je v pěkné bryndě. Zaprvé proto, že mu šlo

o krk v místě, kde byl podle dědečkovy knihy anakondí živel číslo jedna: voda. Ne zrovna nejčistší, ale pořád voda. Zadruhé proto, že právě nyní byl pravděpodobně tím nejviditelnějším, co se nacházelo v kanalizaci města Osla: průhledným, zeleně svítícím chlapcem. A zatřetí proto, že i kdyby nebyl samosvítící larvou, stejně by se neměl kam schovat.

Takže zůstal na místě. A syčení se ozvalo znovu. Zuby se znova zaleskly ve světle. Byly vrostlé do největšího chřtánu, jaký kdy spatřil. Z každé strany na něj zíralo ukrutné anakondí oko. Uprostřed chřtánu kmital rozeklaný červený anakondí jazyk. A Bulík musel připustit, že samotný hrůzu nahánějící obrázek na straně 121 byl ve srovnání s tímhle jen slabý odvar. Protože tohle bylo mnohem odpornější a hrůzostrašnější. Chřtán se k němu nemilosrdně blížil.

A teď, když měl být Bulík sněden, možná doufáte, že se na poslední chvíli něco stane, něco naprosto nepravděpodobného, něco takového, co se nestává nikde jinde než ve vyprávěních přesně ve chvíli, kdy se blíží hrdinův zánik. Ale k ničemu takovému nedošlo. Jediné, k čemu došlo, bylo to, že Bulík, toho času ve věku deseti let a samosvítící, byl pozřen anakondou. A to pouhopouhé dva dny před samotným sedmnáctým květnem.

Nad Dělovou ulicí se kulatý měsíc schoval za jeden z mraků, jako by se neodvážil na něco dívat.

Za plotem u zahrady doktora Proktora stáli Truls a Trym.

„To vloupání je fakt prča,“ zašeptal Truls.

„To vloupání je fakt prča,“ opakoval šeptem Trym.

Ale přestože šeptali, nadělali docela velký rámus. Mraky proplouvaly přes měsíc a vrhaly stíny, které běhaly zarostlou zahradou jako velcí muži v kloboucích a hábitech.

„Možná bude nejlepší, když zajdeš dovnitř pro ten prdicí prášek a já tady budu hlídat. Co ty na to?“ navrhl Truls.

„Drž hubu,“ štěkl po něm Trym a zíral na ten křivý dům před nimi, ve kterém nesvítilo jediné světlo. Dům, který se za denního světla zdál být tak malý, vypadal ve tmě obrovitě.

„Bojíš se aspoň trošililinku?“ zeptal se Truls.

„Ani náhodou. A ty?“

„Vůbec ne. Já jenom, jestli ty jo.“

„Jdeme na to,“ zavelel Trym a přelezl plot. Když byli v zahradě, stáli potichu a nastražili uši. Ale jediné, co slyšeli, bylo pár lučních koníků, kteří ponocovali, a vítr, co ševelil v koruně hrušně a vrzal a skřípal ve stěnách domu, jako by nějaký starý muž vyprávěním oživoval zapomenuté duchařské historky.

Brodili se trávou k domu. Truls slyšel tlukot vlastního srdce. A Trym možná taky. Když byli u dveří od sklepa, vytasil Trym páčidlo.

„Počkej!“ zašeptal Truls. „První se podívej, jestli je zamčeno.“

„Hňu-pe,“ zahuhňal na něj Trym. „Snad si nemyslíš, že je to takový hlupák, aby nechal něco tak cenného jako prdicí prášek v nezamčeném sklepě!“

„Kdoví?“

„Chceš se vsadit?“

„Vsadím jeden sáček s prdicím práškem.“

„Dobrá.“

Truls zatáhl za kliku. A víte co? Ukázalo se, že dveře byly doopravdy… doopravdy ZAMČENÉ!

„K čertu,“ čertil se Truls. „Jupí,“ jásal Trym, vrazil jeden konec páčidla mezi dveře a jejich rám a zapřel se o druhý konec.

Trochu to zavrzalo. Pak ještě zapraskalo.

„Počkej!“ přerušil ho Truls.

„Už s tím zase začínáš?“ zasténal Trym.

„Podívej na to okno.“

Trym se podíval a přestal tlačit na páčidlo.

„Rozbité. Beztak ho nějací smradi rozmlátili šutrem.“

„Nebo nějaká zlodějská chamraď, která nás předběhla.“

Vlezli oknem dovnitř a rozsvítili baterky.

Kužely světla z baterek klouzaly přes všelijaké podivné přístroje, zkumavky, soudky, bubínky, hadičky, skleněné ampulky a starý motocykl s postranním vozíkem. Zastavily se až na dvou obrovských zavařovačkách.

„Prášek!“ zašeptal Truls. Popošli blíž a posvítili si na nálepky. Bylo na nich přesně takové krasopisné písmo, jaké se jim snažila vtlouct do hlavy paní Strobeová, ale ani Truls, ani Trym mu nepřišli na kloub. „Úplně Obyčejný Prdicí Prášek Doktora Proktora,“ přečetl Truls s obtížemi první nálepku. „Prdonautí prášek,“ přečetl Trym tu druhou. „Uchovávat mimo dosah dětí.“

„Cha, cha, cha,“ smál se Truls.

„Che, che, che,“ chechtal se i Trym. „To bude mít fotřík radost.“ „A my dostaneme bazén. Brašule, jdeme.“ Každý sebral jednu zavařovačku a proplížili se stejnou cestou zpátky. A viděl je jenom měsíc, který nesměle vykukoval zpoza pospíchajících mraků. A možná ještě někdo v tom červeném domku na druhé straně ulice. Každopádně se trochu pohnuly záclony v jednom z oken ve druhém poschodí.

18. kapitola

Ještě větší útěk

Slunce vyšlo nad Oslem a nad pevností Akershus, ve které pa

noval velký rozruch.

„Cože?“ zuřil velitel. „Střelný prach ze Šanghaje je pryč?“

„Šéfe, zmizel včera odpoledne během vykládání lodi na molu,“ zahlásil vzpřímený, ale očividně nervózní gardista.

„Zmizel? Jak mohl zmizet?“

„Šéfe, přístavní dělník tvrdí, že jej sežral škrtič.“

Velitel řval, až se okenní tabulky v jeho kanceláři třásly: „To se mi snažíte namluvit, že celou bednu s prachem sežral nějaký had?“

„Ne, šéfe. Já se vám snažím namluvit jen to, co se mi snažil namluvit ten dělník.“

Velitelova tvář byla teď tak rudá a břicho měl tak nafouknuté, že se gardista obával, aby každou chvíli nepraskl. „Samé výmluvy! Tomu nemehlu spadla bedna do moře! Víte, co to znamená, můj drahý dělostřelče?“

A dělostřelec věděl, co to znamená. Znamenalo to, že poprvé po sto letech nebude odpálena královská salva. Lidé od

Stromstadu u hranic se Švédskem až po Polsko, ba dokonce až na Madagaskaru se budou posmívat té malé zemičce nahoře na severu a budou vymýšlet slova, která se rýmují na Norsko. Čorsko a Mořsko a Horsko a jiná, která možná neznějí tak špatně v češtině, ale která můžou znamenat něco hodně směšného třeba v takové madagaskarštině.

„Co teď uděláme?“ zeptal se gardista. Velitel klesl do židle jako veliký rudý balón, který náhle splaskl, praštil čelem do psacího stolu a nehýbal se. Zkoušel něco říct, ale jeho rty jen mumlaly cosi do stolu, takže mu nebylo rozumět. „Co jste říkal?“ zeptal se gardista. Velitel zvedl hlavu ze stolu. „Říkal jsem, že nevím.“

Zato slunce svítilo a usmívalo se, jako by se nechumelilo. To by zrovna v takový den nemělo. Pojďme si totiž stručně shrnout, jak se věci mají:

Velitelův střelný prach je fuč. Bulík je sněden. Doktor Proktor je zavřený ve vězení. A jeho prášek je ukraden tou zlotřilou rodinou Tránů.

Jak je tedy možné, že to vypadá, jako by si Líza radostně a bezstarostně hrála na svůj klarinet a pochodovala se zbytkem dolgenského školního orchestru ulicemi města onoho brzkého rána den před samotným sedmnáctým květnem? Je vůbec možné, že pustila z hlavy všechny problémy? Je možné, že není tou, za kterou jsme ji pokládali, a že jsou jí její přátelé úplně ukradení? Anebo je možné, že ví něco, co my nevíme?

Možná, ale my zase víme něco, co neví ona. Víme, že Bulík byl sněden anakondou. A jediný, kdo to kromě nás a škrtiče ví, je Bulík sám.

Snědl mě škrtič, docházelo Bulíkovi, když seděl potmě uvnitř hadího těla, které se hýbalo a vlnilo, zatímco ze stropu a zdí cosi kapalo. Byl pořád ještě celý rozbolavělý z toho, jak ho had zhltnul úzkým krkem. Uvnitř bylo ale dost místa a on byl víceméně pořád celý. Právě tohle byla ale jen otázka času. Protože ze strany 129 v knize „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“ věděl, že to, co na něj kapalo, byly leptavé žaludeční šťávy. A ty postupně rozloží jeho tělo na menší kousky. Jako to provedly s nějakým nebožákem, po němž Bulík uvnitř našel kovový obojek, když se tu dnes v noci ocitl.

Ještě předtím, než přestal účinkovat samosvítící prášek, si stačil přečíst jméno, které na něm bylo vyryto. Attila. To bylo všechno, co po tom chudákovi zbylo. Žaludeční šťávy už po

malu propalovaly podrážky Bulíkových bot a zápach škvařící se gumy ho dráždil v nosních dírkách. Nebylo nejmenších pochyb, že kráčel vstříc pomalé a poněkud kruté smrti. Veškeré naděje, že ho škrtič vykýchne nebo vyškytne, byly naprosto mizivé. Bylo jasné, že musel na něco urychleně přijít.

A taky že přišel.

Vytáhl z kapsy obálku s prdonautím práškem.

Škrtič Anna Konda se zprudka probudil. Zdál se mu stejný sen jako vždycky. O tom, jak plaval se svou matkou v té líbezné, teplé řece Amazonce. Všude okolo byly piraně, krokodýli, jedo

vatí hadi a další dobří přátelé a on byl šťastný jak blecha. A jak ho jedné noci lapili do sítě, vytáhli z vody a převezli do nějaké ledově chladné země, kde skončil ve zverimexu. A jednoho dne tam došel tlustý chlapeček se svým otcem, který křičel na majitele obchodu a ukazoval mu kousance na ruce toho tlustého chlapečka. A pak si chlapeček všiml hada, obličej se mu rozzářil, šťouchl do otce, ukázal prstem a zakřičel: „Anna Konda!“ A tak ho taky pojmenovali. Přestože Anna Konda bylo dívčí jméno a on byl chlapec! Anna Konda si aspoň myslel, že byl.

Ocitl se v kleci ve čtvrti Hovseter a krmili ho nějakými bledými, kulatými a slizkými karbenátky, které měly rybí pachuť, zatímco chlapeček do něj ze strany píchal klacíkem. Stalo se to před více než třiceti lety, ale Anna Konda se stále ještě budíval hrůzou z té noční můry. A kdyby se škrtiči mohli potit, určitě by se budil úplně zpocený. Vždycky si s úlevou oddechl, že se neprobudil v tom bytě ve čtvrti Hovseter, ale v příjemně teploučké kanalizaci pod centrem Osla.

A jednoho večera se stalo, že chlapeček zapomněl zavřít klec a Anna Konda se dostal ven otevřeným oknem v ložnici a přes okap až na ulici, kde po dlouhém hledání a několika hysterických ženských výkřicích našel otevřené víko od kanálu. První noc v Kanalizaci Města Osla ležel stočený do klubíčka v jednom rohu a byl strachy bez sebe. Den poté už začal dělat to, co takové anakondy běžně dělají: škrtit věci a vzápětí je polykat. Neboť rattus norwegicus, netopýři a obyčejné myši tady byli na každém kroku. Amazonka to sice asi nebyla, ale nebylo to zas tak hrozné. Jednou tu dokonce narazil i na nefalšovaného mongolského hryzce.

Anna Konda byl teď tak velký, že už se škrcením jídla nezdržoval a rovnou jej polykal, což bylo mnohem jednodušší. Pochopitelně si moc dobře pamatoval, jak ho matka upomínala, že spolknout jídlo, aniž bylo nejprve řádně uškrceno, nepatří ke správnému stolování, ale tady dole ho přece nikdo nemohl vidět. Proto Anna Konda spolkl ten malý, samosvítící kousek masa se zrzavými vlasy na posezení. A teď začínal mít podezření, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Připadal si totiž, jako by ho probudil nějaký výbuch uvnitř těla a jako by se ven dralo obrovské říhnutí. Anna Kondě se zdálo, že jídlo chce stejnou cestou ven. Proto zatnul znovu čelisti a cítil, jak se celé jeho hadí tělo nafukuje a nafukuje. Anna Konda sevřel opět čelisti. Tělo začínalo vypadat jako obrovitý nafukovací balónek ve tvaru párku a stále ještě kynulo. Ale Anna Konda se nevzdával. Jednou něco snědl, tak je to snědeno. Byl už tak
nafouklý, že jeho černé hadí šupiny byly natlačené na zdi kanálu. Bolely ho čelisti. Už nemohl dál. A tlak uvnitř stále narůstal.

Už to déle nevydrží…

Už to…

Déle… nevydržel!

Jeho čelisti povolily a ven se vyvalilo říhnutí. Ne jen tak ledajaké říhnutí, ale hřmotné říhnutí, po němž se jihozápadní části

centra Osla otřásaly v základech. A jako když člověk přestane držet vzduch v balónku, vystřelil Anna Konda jako raketa osloskou kanalizací. Prásk! Letěl jak dělová koule. Rychlost závratně stoupala, a když byl o několik nanosekund později vystřelen z odpadního potrubí pod přístavní hrází, pokračoval kus cesty napříč fjordem, než se stačil stočit směrem vzhůru. A jako splašený balónek dělal prudké a nepředvídatelné pohyby do všech směrů, doprovázené chřestivým, prdivým zvukem, dokud z něj nevyprchal všechen vzduch a nepřistál jak od molů požraná lví kožešina na jednom smrku na poloostrově Nesoddlandet. Bulík ležel na zádech a odpadní voda ho nadnášela jako hnědé hovínko, zatímco hleděl do stropu a smál se. Ozvěna jeho smíchu se rozléhala sítí odpadních kanálů. Byl volný! Byl vystřelen z anakondí tlamy jako nábojnice zhruba minutu poté, co snědl prdonautí prášek. Kdo by to byl řekl, že se čl ověk může cítit v kanále tak svobodně!

Ale za chvíli ho smích přešel. Neboť všechny jeho potíže nebyly zdaleka vyřešeny. Škrtič si co nevidět najde cestu zpátky do kanalizace a on neměl nejmenší chuť čekat, až se to stane. Ale jak se odtamtud má jenom dostat?

Zkrátka musel ven. Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl ani jeden nápis nouzový východ. Jenom nějakou dřevěnou bednu, která se v šeru pohupovala ve vodě. Vylezl na ni a pádloval kamsi dovnitř. Nebo ven. Neměl potuchy, kam ho to unášelo. Ani po dvaceti minutách, kdy propádloval kdejaké zákoutí a zatáčku, stále ještě nevěděl, kde se nachází nebo kde by měl hledat východ. Nechal pádlování. A jak tak seděl a poslouchal to ticho, zdálo se mu, že slyšel nějaký nepatrný zvuk. Kdepak, nezdálo se mu to. Byl to opravdu zvuk. Byl stále hlasitější. Pří

šerný zvuk. Zvuk soudného dne, havárie letadla a laviny zároveň. Zvuk, z něhož běhal mráz po zádech. Zvuk, že by i čerti brali nohy na ramena. A Bulík věděl, že to nemohlo být nic jiného než:

Dolgenský školní orchestr.

Pádloval za tím zvukem jako o život, minul dva rohy a tam, jak se dalo čekat, uviděl pruh slunečního světla, který nemohl procházet ničím jiným než šachtou vedoucí nahoru do ulice. Bulík dopádloval až ke kovovému žebříku, který byl přišroubován na jedné straně šachty, a podíval se vzhůru. Žebřík vedl ke světlu vysoko nad ním. Docela zřetelně tam viděl spodní

stranu víka od kanálu. Seskočil z bedny a vyšplhal nahoru, jak nejrychleji dovedl.Kdyžbylvpolovině,ohlédlsedolů,srdcese mu málem zastavilo a slíbil sám sobě, že už to znovu neudělá. Někdy je zkrátka lepší nevědět, jak vysoko jste.

Když byl úplně nahoře a slyšel, jak se dolgenský školní orchestr vzdaluje, zapřel se ramenem o víko kanálu a tlačil ze

všech sil. Zkusil to znovu. A znovu. Doktor Proktor to říkal a měl bohužel pravdu: s víky od kanálu v tomhle městě nehneš ani o chlup.

A z prdonautího prášku, který by železné víko vyhodil do povětří, nezbylo ani smítko.

Bulík křičel, seč mu hlasivky stačily: Pomoc! Pomoc!

Zvuk té nejstrašnější pochodové hudby na severní polokouli byl teď už skoro pryč, ale Bulíkův křik byl přehlušen auty, která začala jezdit po ulici nad ním. „Pomoc! Pomoc!“ křičel Bulík. „Bydlí tady dole anakonda a právě je na cestě domů, aby se naobědvala!“ Bulíkovi bylo jasné, že mu sotva někdo uvěří, ale sejde na tom, když ho stejně nikdo neslyšel?

Držel se na žebříku, dokud ho nezačaly bolet paže, a křičel, dokud neměl hlas tak ochraptělý, že mu z krku vycházelo jen neslyšné škrábání. Sešplhal rezignovaně zpátky a zmožený se natáhl na dřevěnou bednu. Pak se posadil a nastražil uši, jestli neuslyší syčení škrtiče. A jak tam tak seděl, zpozoroval, že pruh světla z víka od kanálu dopadal do několika hlubokých děr ve vrchní části dřevěné bedny, na které seděl. Jako by ty díry zůstaly po velkých a docela ostrých zubech. Světlo dopadalo na nějaká červená písmena otištěná na víku bedny:

„VAROVÁNÍ! VYSOCE VÝBUŠNÝ SPECIÁLNÍ STŘELNÝ PRACH ZE ŠANGHAJE URČENÝ K VELIKÉ A TÉMĚŘ SVĚTOVĚ PROSLULÉ KRÁLOVSKÉ SALVĚ Z DĚL V PEVNOSTI AKERSHUS.“

„Páni,“ pomyslel si Bulík.

„No dobře. Ale co s tím?“

„Počkat, počkat,“ napadlo ho.

„Že by…“ přemýšlel dál.

Zalovil v zadní kapse — a byla tam. Vytáhl ji. Byla to ta ožužlaná sirka, kterou mu dal Truls místo tří korun za sáček prdicího prášku. Byla samozřejmě vlhká a téměř překousnutá napůl, ale pořád měla červenou sírovou hlavičku.

Podržel sirku v pruhu světla. Cítil, jak ho paprsek hřeje na pokožce ruky. Nabízejí se však dvě následující otázky. Otázka číslo jedna: Jak dlouho musí člověk držet sirku v pruhu světla jednoho květnového dne, než bude tak suchá, aby ji bylo mož

né zapálit? A otázka číslo dvě: Jak dlouho může trvat anakondě přeplavat fjord z oblasti kolem poloostrova Nesoddlandet?

Hned na ně dostanete odpověď. Trvá to skoro stejně dlouhou dobu. To znamená, že usušit jednu sirku trvá zhruba jednu hodinu a čtyři minuty. Přeplavat fjord z poloostrova Nesoddlandet a dostat se hluboko do kanalizace Osla zabere anakondě pouze jednu hodinu a tři minuty. A když uběhla jedna hodina a tři minuty, začala se Bulíkovi z toho držení sirky v pruhu světla únavou třást ruka.

Zároveň zaslechl dobře známé syčení.

To ne, zasténal Bulík, protože pro dnešek mu to jedno snězení bohatě stačilo. Silně škrtl sirkou o kovovou stěnu odpadního potrubí, ale nechytla. Syčení se blížilo. Škrtl ještě jednou. Červená síra zajiskřila, ale nechytla. Vtom opět zíral do velikého růžového chřtánu té největší anakondy, jakou kdy kdo spatřil. Chřtán se vyplížil zpoza rohu a Bulík myslel jen na to, že tentokrát je po něm. Tenhle zrzavý klučina přece nemůže dostávat šance donekonečna. Naposledy škrtl zápalkou o zeď. Zajiskřila. Krátce zaprskala. Chytla. Bulík jednal bleskurychle. Strčil sirku hořícím koncem vzhůru do jedné z děr v bedně, které zůstaly po zubech. Pak se vrhl do vody a plaval pod hladinou jako

o závod. A poprvé měl radost z toho, že tohle byla pořádně zasviněná odpadní voda, kde člověk neviděl a necítil nic jiného než zasviněnou odpadní vodu. A sirka hořela. Od vršku dolů. Od povrchu bedny až k vysoce výbušnému speciálnímu střelnému prachu ze Šanghaje. A podruhé v tentýž den se centrum města Osla otřáslo v základech. Ve Sverdrupově ulici vyletělo do vzduchu víko od kanálu.

Řidiči zprudka zabrzdili a kolemjdoucí přimrzli k chodníku a civěli na jámu uprostřed ulice. Za víkem následoval gejzír třísek a odpadní vody. A za nimi už nic. Až pak po chvíli se z díry vyškrábal malinký zrzavý, až na kost promočený chlapec. Než si vyhrnul rukávy, hluboce se uklonil všem zděšeným přihlížejícím.

Pak se naklonil nad jámu, vyplivl dolů odpadní vodu a zakřičel: „Tady máš to svoje jídlo, ty žížalo jedna!“ Otočil se na chodce, majitele obchodů, kteří vyšli ven, aby se podívali, co se děje, a řidiče, kteří stáhli svá okýnka. „Jmenuju se Bulík!“ zakřičel a dal si ruce v bok. „Chce k tomu někdo z vás něco dodat?“ Ale lidé ve Sverdrupově ulici jen zírali s otevřenou pusou na tuhle podivuhodnou postavu, která se vynořila ze středu Země. „Ne, no to jsem si mohl myslet,“ prohlásil chlapec, ještě jednou

19. kapitola

Patentníúřad

Když zazvonilo na první hodinu, měla na sobě Líza ještě pořád stejnokroj. Všichni z orchestru postávali na školním dvorku a mluvili o té prapodivné věci, která se přihodila ráno, když pochodovali centrem Osla. O dvou členech orchestru, které někdo zbil do bezvědomí. O sanitkách, které pro ně přijely. O dirigentovi Madsenovi, který byl tak vyvedený z míry, že už mysleli, že taky ztratí vědomí.

Líza si klestila cestu do třídy zástupem dětí, které na ni dotíraly, pošťuchovaly ji a vyptávaly se, kdy že si budou moct koupit víc prdicího prášku, sedmnáctý květen je přece už zítra!

Byla už ve své lavici, když paní Strobeová vešla do třídy, posunula si brýle téměř na špičku nosu a zamířila pohledem na jednu prázdnou lavici.

„Lízo, pan Bulík nám dneska onemocněl?“

Líza jen zavrtěla hlavou.

Paní Strobeová do ní zavrtala pohled: „Lízo, stalo se snad něco?“

Líza měla vlastně chuť odpovědět, že nestalo, ale věděla, že pohled paní Strobeové dokázal proniknout skrz naskrz lebkami malých dětí a dovnitř do jejich mozků až tam, kde sídlily jejich myšlenky. Takže Líza šla rovnou s pravdou ven:

„Bulík je zavřený ve vězení.“

Třída zalapala po dechu a paní Strobeová zvedla jedno obočí

tak vysoko, že jí úplně zmizelo ve vlasech: „Lízo, mohla bys být tak laskavá a zopakovat to?“ „Ano, paní Strobeová. Bulík je zavřený ve vězení. Přesněji řečeno v Cele smrti.“ Paní Strobeová spustila obě obočí dolů a svraštila je, tak

že to vypadalo, jako by měla na čele knír: „Lízo, vždycky jsem se mohla spolehnout na to, že jsi pravdomluvné děvče. Myslím ale, že jsi s panem Bulíkem strávila víc času, než je zdrávo.“

„Ale já nelžu!“ křičela Líza.

„Dost těch nesmyslů,“ odfrkla si paní Strobeová. „Bulík v žádném vězení není. Tak a teď pokračujeme ve čtení na straně sedmnáct, tam, kde jsme posledně skončili.“

„A je zavřený!“ nedala se Líza.

„Není!“ odporovala jí paní Strobeová.

„A je!“ překřikla ji Líza.

„Není,“ ozval se něčí hlas. „Teď už ne.“

Všichni se otočili ke dveřím. Stál tam Bulík. Byl promočený od hlavy až k patě a měl trochu připálené konečky vlasů, ale jinak si byl docela podobný.

„Další koupel v pitné fontáně, pane Bulíku?“ pronesla jízlivě paní Strobeová.

„Ále, jenom taková menší rvačka se středně velkou anakondou ve stoce, paní Strobeová. Stačilo pár výbuchů a bylo po starostech.“

Celá třída opět zalapala po dechu. Do toho vstoupila paní Strobeová se svým pověstným úderem dlaně o stůl. „Těch nesmyslů už dnes bylo ažaž. Běžte si sednout, pane Bulíku.“

Bulík ji poslechl, ale jakmile byl v lavici, naklonil se k Líze.

„Dostal jsem tvou zprávu,“ zašeptal. „Omlouvám se, že jsem se nedostal ven dřív, nabral jsem zpoždění nedobrovolným pobytem v zažívacím systému jednoho škrtiče. Jak to vypadá?“ „Truls a Trym se včera večer vloupali k doktorovi. A jestli jsem se dobře dívala,odneslisissebouobě sklenice s práškem.“

„Dívala? Ty ses na ně jenom dívala?“

„Jo.Chtělajsemsitotižbýtjistá, že všechnojdepodleplánu.“

„Plánu? Podle jakého plánu?“

„Ále, takový malilinkatý nouzový pláneček. To nestojí ani za řeč.“ V tu chvíli sedělo za dlouhým stolem na osloském patentním úřadě pět vážných pánů. Dívali se na pana Trána stojícího před

nimi a vynášejícího do nebe ten úžasný prdonautí prášek, který před ně postavil na stůl v zavařovací sklenici.

„Rychlejší než závodní auta a vesmírné rakety. Lepší a levnější palivo než bilión galonů benzínu. Vynese lidi na Měsíc, na Mars a možná na Merkur.“

Zatímco pan Trán hovořil o prášku, předseda komise — který byl nejvážnější ze všech pánů — se na něj pozorněji zadíval. Nebylo mu něco jak na tom jméně, tak na tom tlustém, hruškovitém těle pana Trána povědomé? Ale ano, nápadně mu připomínal jednoho chlapce ze sousedství v místě, kde před bezmála třiceti lety vyrůstal. Ta čtvrť se jmenovala Hovseter. Ten chlapec vždycky dostával nová zvířátka poté, co mu ta stará přišla o rozum, uhynula nebo uprchla. Matně si vybavoval mongolského hryzce. A malého roztomilého hada odněkud z Amazonky. Mohl tohle opravdu být ten chlapec?

Když pan Trán domluvil, předseda si odkašlal: „Všechno, co nám tady povídáte, je sice pěkné, pane Tráne, ale my v komisi osloského patentního úřadu vám nemůžeme

dát patent na tento takzvaný… ehm, prdonautí prášek, o kterém vy tvrdíte, že je váš vynález, pokud nevíte, jaké je jeho složení. Takže jako předseda patentní komise se vás potřetí ptám: Z jakých složek se skládá váš vynález?“

Pan Trán se usmíval nejpodlézavěji, jak dovedl. „Jak už jsem dvakrát řekl, zkrátka si to úplně nepamatuju. Došlo k tomu všemu tak nějak náhodou. Tuhle jsem přisypal to, tu zas ono a za mírného nahřívání zamíchal. A výsledkem byl pak tenhle prášek, který leží před vámi na stole.“

„Hmm,“ poznamenal s vážností v hlase předseda.

„Hmm,“ přizvukovali mu čtyři zbylí vážní pánové.

„Potřebujeme důkaz,“ prohlásil předseda.

„Ano, důkaz,“ přisvědčili i ostatní.

„Jaký důkaz máte na mysli?“ zeptal se pan Trán a podíval se na hodinky. Doufal totiž, že bude mít patent podepsaný a připravený na třetí hodinu, kdy se má sejít s lidmi z NASA, kteří dorazí dvěma letadly z Houstonu.

„Test,“ odpověděl předseda. „Přesně tak,“ potvrdili ostatní. „Patentovatelný patentní test.“

Pan Trán na ně vrhnul nejistý pohled. „Předveďte nám účinek,“ vyzval ho předseda. „Samozřejmě z velmi malé dávky. Jen abychom se přesvědčili, že nás ubezpečujete o něčem jakžtakž pravděpodobném.“ „Samozřejmě,“ řekl pan Trán, který nápadně znervózněl. „Samozřejmě, velevážená patentní komise.“ „Račte si posloužit támhle na háčku,“ vybídl ho jeden z členů komise a ukázal na helmu visící na zdi. „I když tomu před vámi moc platná nebyla.“

„A kdo že to byl?“ zeptal se pan Trán nesměle.

„Jeden, který si myslel, že vynalezl nový speciální střelný prach do děl v Pevnosti Akershus,“ odpověděl předseda zachmuřeně. „Nakonec se ukázalo, že šlo o něco vysoce vznětlivého.“

Ti čtyři ostatnízachmuřeně zatřásli hlavami a pokřižovali se.

Pak si nasadil pan Trán helmu na hlavu, přešel ke stolu, strčil lžičku do zavařovačky s práškem a dával si hodně pozor, aby nabral jen malou trošku. Spolkl prášek, svraštil pevně oči a čekal. A čekal a čekal.

Ale ono nic.

Každopádně nic, čeho by si všiml.

Pak ale zaslechl, jak si těch pět začalo mezi sebou šuškat.

„Pozoruhodné,“ ozval se jeden z nich.

„Nanejvýš neobvyklé,“ ozval se druhý.

„Ale neviděli jsme tohle už někdy?“ namítl třetí.

Pan Trán otevřel oči a uviděl toho čtvrtého vážného pána, jak listuje ve velké knize.

„Tady to máme,“ zvolal a ukázal prstem na knihu. „Na tohle už jsme patent vydali.“ Předseda si odkašlal a byl ještě vážnější než předtím: „Pane Tráne, jste podvodník, který se pokouší ukrást vynález doktora Proktora.“

Pan Trán zíral s otevřenou pusou a pak ze sebe vyrazil: „Ten zpropadený profesor už patent na prdonautí prášek dostal?“

„Prdonautíprášek? Alevůbecne.Tadyjevpodstatěřečoponěkud nepovedeném vynálezu, který se jmenuje Světle Zelený Prášek Doktora Proktora. Člověče, vždyť se na sebe podívejte!“

Pan Trán se podíval na spodní část svého těla. A vyšel z něj nevěřícný výkřik. Neboť zeleně světélkoval a byl průhledný jako larva.

Tou dobou se ve třídě paní Strobeové nakláněl Bulík nad Lízinu lavici a nedůvěřivě šeptal:

„Tak co jsi teda udělala?“

„Rozbila jsem okno od sklepa, vplížila jsem se dovnitř a přelepila novou nálepku přes starou na zavařovačce se Světle Zeleným Práškem Doktora Proktora.“

„A na tu novou nálepku jsi napsala…?“„PRDONAUTÍ PRÁŠEK,“ hihňala se Líza. „UCHOVÁVAT MIMO DOSAH DĚTÍ!“ Když viděli, jak paní Strobeová přejíždí pohledem po třídě, aby zjistila, kdo si to tam šušká, rychle se sklonili.

„A pak?“ zašeptal Bulík. „Pak jsem v batůžku odnesla všechen prdonautí i prdicí prášek, který tam byl. Ale jednu zavařovačku s obyčejným prdicím práškem jsem postavila vedle té druhé sklenice. To aby Truls a Trym náhodou nepojali podezření.“

„A cos udělala s tím druhým práškem?“

„Mám jej schovaný doma v šatníku.“

„A ty jsi viděla Trulse a Tryma, jak…?“

„Ano! Špehovala jsem je z okna pokoje. Vloupali se dovnitř a sebrali obě zavařovačky.“ „Kdo ví, kde teď asi jsou. Na školním dvorku jsem je před vyučováním neviděl.“

„Já vím, kde jsou!“ řekla Líza a zapomněla přitom šeptat. „Když jsme dneska pochodovali s orchestrem v centru, došlo k velmi podivné nehodě. Z nebe spadl…“

„Lízo!“ zahřmělo od katedry. „Pane Bulíku! Co si to tam vy dva šuškáte?“

Bulík si odkašlal: „Paní Strobeová, nemůžeme přijít na to, čím to je, že ženy jako Líza a vy jsou mnohem chytřejší než my muži. Podle mého názoru byste měly převzít vládu nad světem, sprovodit z něj všechny muže, zmrazit spermie na dělání dětí a usmrtit všechny chlapečky hned po narození.“

Paní Strobeová se na něj zaraženě dívala.

„Ale to mě jen tak napadlo. A protože jsem muž, byl to pravděpodobně dost hloupý nápad. Takže na to celé raději zapomeňme, paní Strobeová, a já tímto děkuju za pozornost. Klidně, prosím, pokračujte, kde jste skončila.“

Paní Strobeové cuklo v koutku oka. Cuklo jí i ve velkém nose a v koutcích úst. Ale než stačila cokoliv říct, zabouchal někdo silně na dveře.

„Dále!“ zakřičela rychle a trochu to znělo, jako by byla za to vyrušení ráda. Dveře se otevřely a stál v nich nějaký muž, který měl na krátkém tlustém nose s černými uhry pilotní sluneční brýle. „Dobrý den, paní Strobeová. Promiňte, že vás takhle vyrušuji.“

„Pojďte dál, pane Madsene. S čím vám můžeme pomoci?“ Dirigent vešel do třídy a zakašlal: „No, máme takové menší potíže. Po pravdě řečeno velké potíže. Jak mnozí z vás už vědí, když jsme dnes ráno pochodovali s orchestrem v centru města, stala se velmi podivná nehoda. Z nebe dopadlo něco velmi těžkého, velmi tvrdého a namnoze neočekávaného, co trefilo dva naše muzikanty do hlavy. Leží v nemocnici s lehkým otřesem mozku. Jsou to Truls a Trym Tránovi.“

Po třídě se ozýval šepot. Zaznělo několik téměř neslyšných „Hurá!“. Pan Madsen si znovu odkašlal:

„A potíž je v tom, že zítra je sedmnáctého května a ti dva s námi nemůžou hrát ve slavnostním průvodu. Jinými slovy, hledám někoho, kdo za ně může narychlo zaskočit. Někoho, kdo hraje na… ehm, trumpetu.“

Líza se podívala na Bulíka, který seděl úplně zticha a zíral s otevřenou pusou na pana Madsena.

Pan Madsenpohnulnohamaavypadalhodněnesvůj,pakale pokračoval: „A pokud nejsem špatně informován, je v této třídě někdo, kdo hraje… ehm, na trumpetu. Nějaký chlapec… ehm, s absolutním sluchem. Nějaký chlapec, který se jmenuje… ehm,

Bulík.“ Všichni se otočili na toho zrzavého malinkého chlapíka, který si teď s nepřítomným a pyšným pohledem prohlížel své nehty.

„Bulíku?“ oslovila ho paní Strobeová.

„Ano, paní Strobeová?“

„Jak to, že nejsi radostí celý bez sebe? Můžeš přece hrát s panem Madsenem v dolgenském školním orchestru v den samotného sedmnáctého května!“

Bulík svraštil jedno oko a zamyšleně se zadíval kamsi nad sebe. „Sedmnáctý květen, sedmnáctý květen, to datum je mi nějak povědomé… Ale ano, už si vzpomínám! V prvé řadě mám už docela dost plánů. Čeká mě poměrně velká porce krému z našlehaných vajec. Pak je tu taky skákání v pytli, na které jsem přihlášený hned do několika závodů. No a pak tu pochopitelně máme ten Velký Závod v Běhu s Vejcem na Lžíci ve Vaječném údolí, kde budu obhajovat titul z předchozích

tří ročníků. A to dokonce v té nejvyšší kategorii pro natvrdo uvařená vejce.“ Děti se daly do smíchu, ale jediný výjimečně silný úder dlaně

o stůl je rázem umlčel. Samozřejmě až na Bulíka: „Zkrátka řečeno, nebude to zrovna sranda vmáčknout ten

den do programu ještě hraní na trubku.“ Pan Madsen protáhl obličej a zasténal zoufalstvím. „Ledaže…“ dodal ještě Bulík. „Ano?!“ pan Madsen se rozzářil. „Ledaže co?“ „Ledaže byste mě hodně pěkně poprosil, pochopitelně…“ „Ale ano, beze všeho, já tedy pěkně prosím!“ křičel pan

Madsen. „Anebo ještě lépe, kdybyste pěkně zaškemral.“ „Škemrám, žebrám a žadoním!“ ječel pan Madsen. „Na kolenou?“ A pan Madsen klesl na kolena a škemral, zatímco paní Strobeové z toho nevídaného výjevu sklouzly brýle na nose o půl metru níž. „Dobrá!“ zvolal Bulík a vyskočil na lavici. „Budu hrát. Jen se postarejte o to, abyste měl nějaký stejnokroj, který bude dostatečně malý.“ Všechny děti propukly v jásot. A dirigent Madsen také. A i když nebylo snadné si toho všimnout, jásala trošku uvnitř sebe i paní Strobeová. A jak tam tak jásali, pošeptala Líza Bulíkovi něco do ucha. Ten strčil dva prsty do pusy a zapískal tak hlasitě, až to zapištělo v klíčové dírce. Náhle bylo opět ticho jako v hrobě.

„A teď jedna zpráva pro všechny děti,“ zakřičel Bulík. „Odpoledne budeme prodávat prdicí prášek v Lízině zahradě. Je to tak, Lízo?“

„Ano, je,“ přisvědčila Líza a vyskočila na lavici. „A snižujeme cenu na dvě koruny, protože… nóó, protože je to levnější.“ „Není to chytrá hlavička?“ usmíval se Bulík. A vtom propukl jásot nanovo, a když pak zazvonil konec hodiny, vynesli Lízu a Bulíka ven na ramenou.

Paní Strobeová a dirigent Madsen zůstali stát ve třídě a přitom kroutili hlavami a smáli se.

„To je mi ale povedená dvojka,“ řekl pan Madsen.

„To teda ano,“ dala mu za pravdu paní Strobeová. „Ale jedna věc mi ještě vrtá hlavou.“

„Která?“

„Co že to trefilo Trulse a Tryma?“

„To je na tom všem nejzáhadnější,“ odpověděl pan Madsen. „Věřte nebo nevěřte — víko od kanálu.“

20. kapitola

Přiznání

Nastal večer a zbývala jediná noc do sedmnáctého května, norského státního svátku, kdy všechny děti a dospělí budou kráčet v průvodu, dokud se jim neudělají puchýře a nohy jim nenapuchnou natolik, že ani nebudou moct sundat své zbrusu nové střevíce. Budou vykřikovat hurá, dokud je hlasivky nerozbolí natolik, že už ani nebudou mít sílu brečet, až se tak přejí párků a zmrzliny, že budou mít pocit, jako by měli břicho nacpané ostnatým drátem. Stručně řečeno: nastal večer před dnem, na který se všechny děti a dospělí těšili.

A tohohle večera se Truls probudil a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. Rozhlédl se kolem sebe a objevil Tryma, který ležel hned vedle a byl už taky vzhůru.

„Co se stalo?“ zeptal se Truls. „Proč máš kolem hlavy ten obvaz?“ „Víko od kanálu,“ odpověděl mu Trym. „Ty máš taky kolem hlavy obvaz.“ „Dneska jsme měli přece prodávat prdicí prášek a shrábnout pořádný balík peněz! Zítra je sedmnáctého května!“

„A měli jsme hrát na trubku,“ pokračoval nechápavě Truls.

Vtom se otevřely dveře od pokoje a vešla sestřička.

„Nazdar, chlapci. Přišla za vámi návštěva.“

„Tatínek!“ vykřikl Truls s takovou úlevou, že se málem dal do breku.

„A maminka!“ fňukal Trym.

„Ne tak docela,“ řekla sestřička a ustoupila stranou.

Truls a Trym přimrzli k lůžkům. Neboť před nimi stáli dva pánové, které už známe z dřívějška. Byli oblečení do policejních uniforem a každý z nich držel pod paží jednu zavařovačku, které už taky dobře známe.

„Dobrý večer, chlapci,“ pozdravil je ten s převislým knírem. „Doufám, že vaše hlavy neutrpěly žádné trvalejší následky.“

„A,“ připojil ten se skrouceným knírem, „že se hned přiznáte k vloupání do sklepení doktora Proktora.“

„Do Proktorova sklepa,“ opravil ho ten s převislým knírem. „A ukradení tady těchto zavařovacích sklenic.“

„Těchto zavařovaček,“ opravil ho pro změnu ten se skrouceným knírem.

„To, to jsem nebyl já,“ koktal Truls.

„A já už vůbec ne,“ kvičel Trym.

„Dostali jsme tip, že je najdeme ve vaší garáži,“ řekl ten s převislým knírem.

„A taky jsme tam našli dva páry bot, které měly střepy v podrážkách. Stejné střepy, jaké jsou pod rozbitým oknem ve sklepě. Spadla klec.“

„Když se teď přiznáte, nemusíte skončit v Cele smrti.“

„Přiznávám se. Byl jsem to já,“ zajíkal se Truls.

„Ne, to já,“ skučel Trym.

„A tatínek,“ dodal Truls.

„Ano, hlavně tatínek,“ připojil se Trym. „On… On… nás podvedl.“

„Převezl nás,“ posmrkával Truls. „Jsme takoví chudáčci důvěřiví!“ vzlykal Trym. „Hmm,“ zamyslel se ten s převislým knírem. „Takže pan Trán. Přesně, jak jsem předpokládal. Dáme po něm vyhlásit pátrání.“

„Ano,“ přitakal ten se skrouceným knírem. „A to neprodleně. Doma jsme ho nezastihli. Nebyl tam ani ten jeho zatracený hamr.“ Ten s převislým knírem vzal mobilní telefon a zavolal na policejní stanici: „Vyhlaste všem hlídkám v terénu, aby zastavily veškeré hamry černé barvy. Hledá se muž jménem pan Trán. Pachatel je velmi nebezpečný. Opakuji: velmi nebezpečný.“

A tím byl odstartován největší automobilový hon, jaký kdy město Oslo zažilo. Nebudeme zacházet do přílišných detailů, ale zhruba stovka policejních aut naháněla černého hamra pana Trána, který se řítil ulicemi Osla a chrlil víc oxidu uhličitého než dvě lokomotivy. Pokaždé když policie zatarasila nějakou ulici a domnívala se, že už ho má, šlápl pan Trán ještě víc na plyn a proletěl mezi zátarasy, policejními auty, policejními koňmi a policisty v centru Osla.

A když vyšlo slunce a sedmnáctý květen byl konečně tady, honička ještě stále nebrala konce.

21. kapitola

17. květen

Naposledy v tomto příběhu vyšlo slunce na nebe bez mráčku. Už nějakou tu chvíli svítilo na Japonsko, Rusko a Švédsko a nyní dopadaly jeho paprsky na docela malé hlavní město v docela malé zemi, která se jmenuje Norsko. Bez meškání ozářilo žlutý zámek, který není ani velký, ani malý, a kde bydlí jeden král, který toho zastakmocnenakraluje, ale který se těšil, ažzamává průvodu dětí a uslyší tu Velikou A Téměř Světově Proslulou Královskou Salvu na svou počest. Slunce svítilo pochopitelně také na pevnost Akershus, na stará děla namířená do osloského fjordu a na první z mnoha dveří, za nimiž se skrývala nejobávanější vězeňská cela z celého města, Cela smrti.

A právě v tomto okamžiku se dveře Cely smrti otevřely a na travnatý násep vyšel doktor Proktor, který musel přimhouřit oči před návalem slunečního světla. Za ním vyšli ven dva vězeňští dozorci.

„Hip hip hurá!“ vykřikovali Bulík a Líza, kteří stáli už venku a čekali na něj. Poskakovali radostía mávali norskými vlajkami.

„Svoboda, slunce, sedmnáctý květen a mí asistenti,“ smál se doktor Proktor a objal je. „Tenhle den už nemůže být lepší!“

„Jak pro koho,“ zamumlal velitel, který postával pár kroků za Lízou a Bulíkem a pohupoval se na patách.

„Nikdo mi ale vlastně neřekl, proč jsem byl propuštěn,“ poznamenal profesor poté, co postavil Lízu a Bulíka zpátky na zem.

„Truls a Trym se ke všemu přiznali,“ vyhrkla Líza. „K tomu, jak tehdy z Bulíka výhrůžkami vymámili prdonautí prášek.“

„A že jste nikdy neprodával prdonautí prášek dětem,“ přidal se Bulík.

„A policie už brzo zatkne pana Trána,“ pokračovala Líza. „Nejdřív ale musí skončit s tou automobilovou honičkou po městě.“

„Pane na nebi!“ zajásal profesor. „Tím jsou přece všechny problémy vyřešeny!“

„Ne tak docela,“ řekla Líza a kývla na velitele. „Tati?“ „Ano, jistě, už běžím,“ brumlal velitel a popošel až k nim. Působil poněkud rozpačitě. Možná proto mluvil tak velitelsky a vůbec hlasitěji, než bylo zapotřebí: „No, jak bych to jen… moc se omlouváme, doktore Proktore, za ten nesmyslný pobyt ve vězení. Už se to nebude opakovat. Ledaže byste spáchal něco velmi nezákonného. Například nacpal banán do výfuku. Nebo vysadil kojence nahoru na vlajkový stožár. Nebo…“

„Tati, k věci,“ napomenula ho přísně Líza.

„Ale jistě, jistě, k věci,“ zamumlal velitel a zrudl trochu na krku. „Jak vidíte, támhle stojí nějaká stará děla. A jak nevidíte, nemáme do nich žádný speciální střelný prach ze Šanghaje, který potřebujeme k té Veliké A Téměř Světově Proslulé Královské Salvě, co má být dnes odpálena z těchto děl. V novodobé

historii se ještě nestalo, aby královská salva nebyla odpálena, a my máme obavy, že budeme celému zbytku světa pro smích. Nebo alespoň celé severní Evropě… S výjimkou Finska, možná… a… a…“

„Tati!“

„Ano, jistě, jistě. Otázka zní…“

„Otázka zní,“ přerušil ho doktor Proktor, „jestli vám můžu s tou královskou salvou pomoct. A odpověď, můj drahý veliteli a sousede, je: ANO!“

Podruhé během docela krátké doby propukl jásot. Ale Líza s Bulíkem nemohli jásat moc dlouho, byl přece sedmnáctý květen a čekalo na ně hraní s dolgenským školním orchestrem ve slavnostním průvodu.

Dolgenský školní orchestr pochodoval a hrál jak ještě nikdy předtím. Zahráli spoustu čistých tónůa vůbec poprvé hráli téměř podle taktu. Při tom všem kráčel Nikolaj Amadeus Madsen ve svých pilotních brýlích se širokým úsměvem a snil o letním setkání školních orchestrů v Eidsvollu. A Líza hrála na klarinet a občas mrkla na Bulíka, který musel při každém kroku udělat téměř šňůru, aby nezůstal pozadu. Ale hrál přenádherně. Prsty mu při tom lítaly po klapkách a pohled běhal mezi notovými linkami.

Došli do Sverdrupovy ulice a Bulík byl tak soustředěný na hru, že ani neslyšel ječící sirény policejních aut, které se k nim blížily. A neviděl toho velkého, zuřivého hamra, který se vyřítil zpoza rohu a za zvuku kvílejících pneumatik zprudka zabrzdil, když uviděl, že cesta je konečně zatarasená něčím, co by nedokázal ani přejet, ani rozrazit: celým slavnostním průvodem oslavujícím sedmnáctý květen a pochodujícím přímo k němu.

A ze zvuku, který se ozýval ze všech těch školních orchestrů, běhal mráz po zádech, protože byl jako soudný den, havárie letadla a lavina dohromady.

A za hamrem se přiřítilo okolo stovky policejních aut s modrými světly a sirénami. Nějaký muž vyskočil z hamru. Líza přestala hrát. „Ale vždyť to je… to je přece pan Trán.“ Bulík přestal taky hrát a podíval se tím směrem. Pan Trán stál uprostřed ulice a zuřivě se rozhlížel kolem sebe. Nebylo kam uprchnout. Vypadalo to, že tady honička skončila. „Cha!“ zařval pan Trán. „Mě nikdy nedostanete, vy bando hňupů a budižkničemů!“

Vytrhl víko od kanálu a skočil dolů. „Fíha!“ vyjekla Líza. Policisté se přihnali ke kanálu, nakukovali dolů, škrábali se na hlavách a debatovali co dál. Bulík a Líza zaslechli několik útržků z jejich rozhovoru: „Já mám dneska na sobě sváteční uniformu a nehodlám si ji tam dole v kanále zašpinit.“

„A já mám zase astma a nesnesu zápach výkalů.“

„A já jsem přihlášený do závodu v běhu s vejcem.“

A tak vrátili víko od kanálu na své místo, zkontrolovali, jestli je dost utěsněno, ukončili celou policejní akci a pustili slavnostní průvod dál.

Anna Konda ležel v odpadním potrubí a uvnitř ho hryzal hlad. Shora z ulice slyšel rámus hudebních orchestrů a cítil vůni vídeňských párků. A najednou zaslechl, jak něco šplouchlo kdesi v osloské kanalizaci. Byl tak hladový, že se za tím zvukem spíš belhal, než plaval. Když ale dorazil na místo, uviděl něco, co mu bylo povědomé. Jídlo na dvou nohách, které vydávalo mdlé zelené světlo. Když naposledy něco takového snědl, odstřelilo ho to až k poloostrovu Nesoddlandet. Zelené světlo ale nebylo to jediné, co mu bylo povědomé. Tohle dvounohé jídlo mu připomínalo dobu, kdy byl ještě malé anakondí hádě v kleci ve čtvrti Hovseter. No nepodobal se tenhle tlustý, masitý, špekáčkovitý chlap tomu tlustému chlapečkovi, který do něj tehdy píchal klacíkem? Ale jistěže se mu podobal! A teď Anna Konda spatřil, že si ho ten chlap všiml a že to rozpoznání bylo vzájemné. A že chlap otevřel ústa. A že ta ústa byla vyva lená

úplně dokořán. A nebyl to zrovna malý chřtán. Ale nedal se vůbec srovnat se chřtánem, který rozevřel Anna Konda.

„Mňam, to je dobrota!“ olizoval se Bulík a v ruce držel vídeňský párek v rohlíku.

„Mňam!“ libovala si i Líza a zakousla se do svého párku.

Seděli na travnatém náspu v Pevnosti Akershus a pozorovali těch sedm statečných gardistů, kteří nervózně přešlapovali před stolem, kde stál doktor Proktor se zavařovačkou, ve které byl Úplně Obyčejný Prdicí Prášek Doktora Proktora. Těch sedm se dobrovolně přihlásilo k tomuto záslužnému úkolu.

„Asistente Bulíku!“ zavolal doktor Proktor a vrhl pohled na hodiny radniční věže, které ukazovaly, že se blíží odpálení Veliké A Téměř Světově Proslulé Královské Salvy. „Můžete mi pomoct s dávkováním?“

„Už se řítím,“ odpověděl mu Bulík, zhltnul zbytek párku, doběhl ke stolu, vzal dřevěnou naběračku, která na něm ležela, a ponořil ji do zavařovačky.

„Já jsem Bulík,“ představil se gardistům. „Jsou k tomu nějaké připomínky?“

„Tulík?“ řekl jeden z gardistů.

„Lulík,“ ozval se druhý.

„Kulík,“ přidal se i třetí.

„Sklapnout,“ zavelel Bulík a mrkl na čas. „Anebo vlastně: otevřít ústa. A ohnout dolů. Ale šmahem, máme jen několik vteřin.“

„Je to nebezpečné?“ zeptal se jeden z gardistů a zíral s otevřenou pusou. „Ano,“ odpověděl mu Bulík a strčil mu plnou naběračku prášku do pusy. „Ale má to hruškovou příchuť. De-vět… Osm…“

„Děkuji, asistente,“ řekl profesor a narovnal si motocyklové brýle. „Drazí gardisté, zaujměte, prosím, postavení.“

Gardisti, kteří nebyli zvyklí, aby jim někdo velel pomocí slov drazí a prosím, se zmateně dívali jeden na druhého.

„Nějak mě to šimrá v břiše,“ poznamenal jeden z nich. „Ticho tady bude!!“ zahřměl ten malý zrzek. „A teď namiřte zadky po směru děl! A pořádně se ohněte!“ To byl panečku slovník, kterému gardisti dobře rozuměli, hned taky rozkazy splnili. Vtom začaly radniční hodiny odbíjet svých dvanáct úderů. Byl to tak srandovní pohled, že se Líza musela nahlas smát. Sedm dopředu ohnutých gardistů, jejichž zadnice mířily přes

zeď pevnosti na osloský fjord, zatímco radniční hodiny odbíjely dvanáctou.

Víc než tři údery ale neslyšela ani Líza, ani obyvatelé Osla a přilehlého okolí. Neboť byly spolu s Líziným smíchem přehlušeny tak obrovskou ránou, až se lidem udělala na ušních bubíncích jinovatka a oči se jim vmáčkly hluboko dovnitř hlavy. Následovala rána, jejíž vzduchová vlna napnula všechny vlajky od Rosenkranzovy ulice až po hlavní třídu Karla Johana. Třetí rána rozbila tři okenní tabule na poloostrově Nesoddlandet a jabloním v zahrádkářské kolonii Ulleval vyrašily hrůzou květy. Po čtvrté ráně se jedna Líze dobře známá dívenka v Sarpsborguzadívalanaoblohubezmráčkuapřemýšlela,jestli se žene bouřka nebo ne. Pátá rána tak hlasitá nebyla, zněla prostě jako prdnutí a lidé v Oslu zaraženě pokukovali jeden po druhém. Po šesté ráně se jedna dánská loď plující uprostřed fjordu naklonila a hejno vlaštovek, které bylo právě na cestě

do Norska, se obrátilo a letělo zpátky do Afriky. Zvukové vlny dorazily až na slavný berlínský bulvár Kurfürstendamm, kde vychýlily vodotrysk v pitné fontáně, takže všichni turisté okolo byli úplně promočení a děti kolem se mohly počůrat smíchy.

Když se ozvala poslední, sedmá rána, seděl král ve svém zámku a spokojeně nad tím prděním pokyvoval hlavou. Byla to podle něj ta nejlepší královská salva, jakou kdy slyšel. A ještě než dozněla poslední ozvěna, telefonoval královský pobočník veliteli do Pevnosti Akershus, aby mu vyřídil, že král hodlá udělit jemu i jeho dělostřelcům Královskou medaili za zásluhy, povýšení na čestné dělostřelectvo a dlouhý a šťastný život.

„Opravdu nám může udělit dlouhý a šťastný život?“ zeptal se poněkud nedůvěřivě velitel.

„Je to přece král,“ odpověděl mu pobočník a uraženě zavěsil.

Velitel vyšel na návrší, kde spatřil sedm gardistů s roztrha

nými kalhotami na zadku, dva policisty brečící smíchy a Lízu, Bulíka a profesora, jak ještě pořád tančí radostí dokola.

22. kapitola

Posledníkapitola

Byl to dlóóóuhý sedmnáctý květen a ještě nebyl úplně u konce. Odpolední slunce líně svítilo na hrušeň v zahradě doktora Proktora. Pod stromem seděla Líza s Bulíkem a oba se drželi za břicho. Společně s profesorem zhltli jedenapůlmetrový karamelový pudink a teď byli tak nacpaní, že musel profesor jít

dovnitř, aby si trochu zdřímnul.

„Dneska jsi byl fakt skvělý,“ pochválila Bulíka Líza.

„No, nebylo to tak zlé. To všechno ale tvojí zásluhou.“

„Myslíš?“ usmívala se Líza a zavřela oči před slunečními paprsky, které se prosévaly mezi listím.

„Jako že se Bulík jmenuju. Jsi ta nejchytřejší holka, jakou znám. A co je ještě důležitější, jsi ta nejlepší…“

Bulík ztichl. Líza otevřela oči a překvapeně se na něj podívala, protože nějak podivně zrudl v obličeji. A myslela si, že mu něco zaskočilo v krku, jelikož si musel třikrát odkašlat, než pokračoval dál trochu ochraptělým hlasem:

„Jsi ta nejlepší kamarádka, jakou kdo může mít.“

„Děkuju,“ uculila se Líza a cítila, jak ji po těle polilo horko. „Ty zas ten nejlepší kamarád.“

A pak ani jeden z nich nevěděl, co říct, takže když se ozvala rána, přišlo to vlastně docela vhod. A opravdu se ozvala. Byla to ta poslední rána v tento dlóóóuhý slavnostní den. Oba se otočili ke sklepu doktora Proktora. Protože tohle rozhodně neznělo jako obyčejný prdicí prášek doktora Proktora.

„To snad ne!“ vyjekla Líza vyděšeně.

„Tohle nebyl prdonautí prášek,“ uklidňoval ji Bulík.

„Nebyl,“ řekl doktor Proktor, který se v tutéž chvíli objevil ve dveřích od sklepa. Obličej měl černý od sazí a oleje. „Byl to jen vadný tlumič na motocyklu, na kterém se dvanáct let nejezdilo. Potřeboval ale jen trochu namazat, aby zase šel jako po másle.“ Profesor převezl svůj brumlající motocykl s postranním vozíkem přes práh a přes vysokou trávu až k nim. V postranním vozíku stál odřený hnědý kufr.

Bulík a Líza vstali.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se Bulík.

„Kampak bys řekl, můj prdopráškový asistente,“ zeptal se profesor a šibalsky se usmíval pod hokejovou helmou a motocyklovými brýlemi.

„Do Paříže,“ odpověděla Líza. „Pokusíte se najít Julietu Margarínovou.“ „Popřejte mihodněštěstí.Azavřetezamnoudveřeodsklepa a dávejte mi zatím pozor na dům.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu Bulík.

Šli před motocyklem a otevřeli zahradní branku. Profesor nažhavil motor, který spokojeně zavrčel.

„Kdybyste náhodou jel přes Sarpsborg…“ křikla Líza.

„Ano?“

„Tak můžete pozdravit mou druhou nejlepší kamarádku.“

Poslední sluneční paprsky zářily na hrušeň, na Bulíkovy zrzavé vlasy, na Lízin úsměv a možná i na jednu malilinkatou slzu, když motocykl doktora Proktora s postranním vozíkem vyjížděl ven z Dělové ulice.

Advertisements